|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vítr sílil.
Kasiopea se podívala pod sebe. Mračno písku objímalo holé stěny, z nichž dávno vzešlo, v touze po věčném spojení. Čas se naplňoval. Za chvíli oznámí pískot konvice, že se voda vaří. A mračno stoupalo.
Vlastní vlasy ji bičovaly do očí.
Šimon se začal neklidně vrtět. Zmateně mumlal něco o smutném ledu. Kasiopea se nad něj naklonila a smetla mu z čela zrnko písku. Měl horečku. Možná umíral.
" Musím tě tu na chvíli nechat, Šimone, počkej na mě.. Přinesu ti vodu, slibuju.. "
Podzemím se táhly spousty spletitých chodeb. Tušila, že i je brzy zavane písek. Jenže jiná cesta pryč nevedla. Utekla jednou z nich
Šimonovi se zdálo o jabloních. Proto se pod jednou probudil.
I tady dul vítr čím dál silněji.
" Vstávejte, brzy přijde bouřka !"
Šimon otevřel oči. Chlapík před ním si pochutnával na stydlivě červeném jablku. Druhou rukou si přidržoval slaměný klobouk.
" Jmenuju se Havran. Jsem námořník, " odpověděl muž v slamáku, ještě než se ho Šimon stačil zeptat.
" Ve výslužbě," dodal a odhodil okousaný ohryzek do obrovského mraveniště před sebou.
" Kde je Kasiopea ?" Šimona lepší otázka nenapadla.
" Kdo to ?" Havran se pomalu vydal k veliké skalní stěně táhnoucí se po celém obzoru.
" Pospěšte si. Blíží se bouře, musíme se schovat.."
Šimon se z hrůzou podíval ke skále.
" Vy chcete jít támhle ?" zeptal se s dostatečně výmluvným důrazem na poslední slovo. Všecky tulipány v okolí pro jistotu pozavíraly své květy.
" A kam jinam? Nemáme moc času," odpověděl Havran, aniž by se ohlídnul.
" Já s vámi nejdu. Do jeskyní už mě nikdo nedostane.." zašeptal Šimon. Z očí se mu kapalo černé zděšení. Kdo to po něm uklidí, pomyslela si jabloň a smutně sledovala, jak jí špiní trávu.
Havran se otočil a vítr mu shodil slamák. Zatímco ho honil v trávě, volal na Šimona:
" Neblázněte! Podívejte se kolem sebe ! Do hodiny se přižene moře a vše, co tu vidíte, skončí na jeho dně, rozumíte ?Takže pokud se zrovna necítíte bejt delfínem nebo chobotnicí, tak poďte se mnou a nebojte se, jak malej. Co je tak strašnýho na jeskyních ?"
Písek, pomyslel si Šimon, písek a zrnka vteřin.
" A co se tane s těmi mravenci ?" křičel na Havrana navzdory burácejícímu větru.
" To přece nejsou žádní mravenci.."
Šimon se podíval pozorněji na mraveniště. Ležela před ním hromada mořských hvězdic. Rozeběhl se za Havranem.
Jabloň mu zamávala a zmizela.
Zastavili se v jedné prostornější chodbě.
Šimon neklidně sledoval své okolí. Co chvíli naslinil prst a zkoumal, jestli nezesílil vítr.
" Máte rád hudbu ? zeptal se Havran smetaje ze svého klobouku zrnko písku.
" Cože ?" Šimon nedůvěřivě sledoval dráhu letu toho zrnka až k zemi. Pak si znovu naslinil prst.
" No, víte, já se většinou setkávám s lidma, kterým hudba vůbec nic neříká, ale já jsem dlouho žil u moře a na moři - jsem vysloužilý námořník pamatujete ?- a to si neumíte představit ty dlouhý večery. A ještě delší odpoledne.. A rána ! Prostě jsem poslouchal. Z nudy jsem naslouchal větru, vlnám, kosatkám, plachtoví..a řeknu vám, že to je ta nejkrásnější hudba, co jsem kdy slyšel.."
Šimon s zděšením zaregistroval prudší závan větru. Naštěstí to jen Havran ve svém vypravěčském nadšení mávl slamákem a rozvířil vzduch.
".. Často si teď do noci zpívám.. znáte to ? :
Sám sobě ostrovem
sám sobě mělčinou
sám sobě domovem
sám v sobě spočinout
sám sobě sám.."
Šimon pomalu vstal.
" Bohužel, neznám.."
Šli dál. A oba měli hroznou chuť na bábovku.
Byla to zvláštní jeskyně.
Vypadala spíš jak raně barokní sál. Stěny měla poseté hodinami . Někdo jim všem zlámal ručičky.
Havran vytáhl z kapsy obvaz a začal je obvazovat.
" Co to děláš?" vykřikl Šimon a vytrhl Havranovi obvaz z ruky.
" Chtěl jsem je zpravit, někdo jim zlámal ručičky, nevidíš? " Havran se tvářil dotčeně. Pak mu odlítl klobouk.
" Blázne ! Nevíš, co dokáže čas.."
Bylo pozdě. Vítr vanul ze všech stran.
Šimon se podíval k zemi. Už ji zakryla první vrstva písku.
Běželi.
Písek jim už sahal skoro po kolena a Šimon pomalu nemohl dál. Havran ho podpíral jen jednou rukou. V druhé svíral svůj klobouk.
Pak se mu Šimon vytrhl a svalil do postranní chodbičky.
" Utíkej dál ! Hodně štěstí.." volal za Havranem, který se nemohl zastavit. Písek ho hnal kupředu.
Zvláštní konec, pomyslel si Šimon a začal si broukat Havranovo písničku. Pak mu hlava klesla na zem.
Zastudilo ho.
Sníh ! Podíval se nad sebe a spatřil, že celá chodbička je vymleta v sněhu.V posledním záchvěvu života se tím sněhem začal prohrabávat pryč, nedbaje stoupajícího písku.
Vylezl na malé náhorní plošince. Naprosto vyčerpán zůstal ležet na sněhové dece.
Unavený, ale živý. A svobodný !
A sám.
Došel mu smysl Havranovy písničky. Sám sobě ostrovem, sám v sobě spočinout..
Unikl času, ale dohonila ho samota.
" Šimone ?" Kousek od něj seděla Kasiopea.
Vstal a chytl ji za ruku. Něco se v něm vzdmulo.
" Musíme pro něj ! Mám dole přítele, vrátíme se pro něj, stihneme to.." táhl ji za ruku zpět k díře, kterou se sem vyšplhal.
" Je pozdě, Šimone. Tam dole plyne čas. Bude muset žít, minutu po minutě."
Vrátili se k místu, kde Kasiopea zprvu seděla.
" A my ?" zeptal se.
V propasti hluboko pod ním se třpytily hvězdy.
Vzhlédl k jejím očím, ale viděl v nich to samé.
Propast a hvězdy.
A pak se odrazili a skočili dolů.
Nic jiného jim nezbývalo.
|
|
|