|
Barvy času.
S přibývajícími roky
mne barvy léta občas nemohou nalézt
začal jsem se ztrácet
v nesměle zřetelných odstínech
začal jsem více důvěřovat
barvám podzimu
i ony sice nejsou stálé
alespoň však neprobodnou
svou sebejistou ostrostí
to snad proto
že mají poslední šanci
poslední chvíli se zastavit
a zeptat se
zda-li není třeba
ještě někoho hledat
NĚKOHO
kdo už kolikrát rozvířil
stojatý vzduch
třásní svého šatu
ale my před ním
zavíráme dveře
větráme okny
a ještě bláhově zkoušíme
zaostřit barvy
šlapajíce po odstínech
jako malé dítě
které se domnívá
že se nasytí pouze masem
a chleba nechá ležet na stole
jako vítěz
který si zapomene vzít padák
ZAPOMENE
že se bojí výšek
i při jízdě lanovkou
protože člověk se většinou
bojí toho
co neexistuje
sedí bezpečně připoután
všude pod ním
nekonečno barev
ale on má zavřené oči
vítěz
který porazil
své protivníky
a získal nic
ověnčené blesky foťáků
jež nestačily
vyložit svou duhu…
Možná nejtěžší je přiznat si
že někdy musíme prostě jenom čekat
čekat na svou duhu
čekat na své narození
čekat na slovo
které je cennější
než ticho
cennější než nic.
| 
