|
Dialog.
Básník :
"Tolik chci v sobě probudit sobeckost
svou skulinku Vám nedám
zde nejde o chtivost
nedovedu prostě pochopit
termíny nekonečných odkud kam
odkud kam sahají stopy
té a té upřímnosti vyjádření básníka.
I moucha pod křídly svého kalendáře
letí a neví kam..."
Čtenář :
"Co ze mě zbylo
když srkám ranní dršťkovou
a značkuji své nové montérky
v nichž budu muset nespočet hodin fungovat
aby mé děti jako první srkaly
jelikož ve své čistotě ještě nezapomněly přemýšlet
nezapomněly do doby
než se vydají po mé silnici
a jako nemyslící stroje budou rovněž fungovat
díky zločinnosti strahovského přeludu lidské uniformity
sloužící dvěma nástrojům
pouhý okamžik jakoby svobodným a sladěným do sebe
a nočním dostavníkům
jež teprve slouží člověku
teprve když je úplně nahý
v opilosti družný
a vlastně nepopsatelně sám
jako vosa tonoucí se s hromadou svých družek
v sklenici naplněné šťávou
jak mám já
či přesněji člověk z toho dostavníku
vnímat křídla Tvé mouchy
která si letí a neví kam..."
|
|
|