"O  ztraceném klíči

V  záři  odpoledního slunce  stál  Jellymann G., spolu  s milou  dívkou, hleďíc  s ní  dolů do  kraje  tepajícího  životem, na  zeleném pažitu  mezi ostře  se rýsujícími romantickými konturami  starobylé  zříceniny.

Bylo  tu  nahoře  krásně, velice  krásně, byla  to ale  krása  nehybná, nostalgická  krása  dožívajícího  věku. -Byla  sžírající  a již  stěží, opravdu  ...jen  stěží  udržitelná.

-Rozhodli se  proto sejít  z  nádvoří, dolů  a pak  ven  starou zrezivělou  brankou. Byli  snad již  poslední.

„Zamkneme tu  raději, sem  není možno  se  vracet,“ děl  tiše Jellymann.

Ten  klíč  pak, od  té  celé  epochy, cestou  spolu někde  ztratili.

."