„
Jednoho rána se Jellymann G. pevně rozhodl, že bude konat dobro.
Dočetl se, že v černé Africe není co jíst, že děti mají hlad a že mají smutné oči vděčně rozzářené, jsou-li obdarovávány chlebem.
"Poletím do černé Afriky obdarovávat smutné děti chlebem," řekl si okamžitě. Velice se přitom těšil na rozzářené vděčné oči těch malých capartů.
Přiletěl do Afriky a nestačil ani vyjít z letiště, neboť hned u brány se k němu vrhla skupina malých i větších bosých dětí a prosebně natahovala své černé dlaně. Jellyman, šťasten, že je u cíle, otevřel svůj velký kufr plný bochníků, lámal je na kousky a dojatě vkládal do těch natažených ručiček. Děti zaraženě a nevěřícně na něj i na chléb hleděli.
Jellymann, vidíc jejich dojímající překvapenost, marně potláčel slzy v koutcích očí.
"Jezte, jen jezte," pobídl je. "Ten chléb je nyní opravdu váš, jen váš, nikdo vám jej nevezme."
Dojetím se mu zlomil hlas.
Některé děti chléb ochutnaly, pak jej ale všechny zahodily do prachu na zem. Jeden chlapec dokonce svým kouskem chleba uhodil Jellymanna do tváře, zle se podíval, a rozprchnul se spolu s ostatními.
Jellymann, do hloubky duše uražen, nevyšel ani z letiště, a prvním letadlem odlétl zpátky domů.
"S dobrem jsem navždy skoncoval," pomyslel si hořce.