"O pravém čase
Během výletního pochodu se Jellymann G. spolu s přáteli najednou ocitnul na hřebenu nekonečné zelené stráně sbíhající dolů do údolí, které se před nimi rázem otevřelo.
„Jak krásně rozlehlý je ten náš svět, a jak se místy zdá až nekonečný!“ pomyslel si Jellymann.
To již ale někteří z jeho přátel podlehli pokušení, a ve vzdouvajících se košilích dlouhými plavnými skoky rozletěli se volně dolů po stráni, mávali pažemi a různě křižovali své dráhy. Snad ani země se nedotýkali !
Ostatní, hoříce nedočkavostí, v horečném úsilí strhali ze sebe popruhy svých tížících zavazadel, a dychtivě vrhli se také dolů, za nimi. Slabá byla veškerá přitažlivost a pevný a pružný ten nedozírný zelený koberec! Dalo se na něm užít tolik přirozené volnosti, kdy jen vítr chladil rozpálené tváře, a kdy z plic dralo se šťastné neartikulované volání, přecházející v nespoutaný smích! -Jak nedůležité a nevnímatelné bylo všechno vzadu a po stranách a v celém tom prostoru, jak nicotné a utopené v jedinečnosti krásného okamžiku zdálo se všechno v tom bezstarostném a opojném letu !
Té skvělé radosti se prostě žádné uzdy nasadit nedaly.
Jen Jellymann G.stál o dost dále než ostatní.
Uvědomoval si totiž chladně různé problémy číhající dole, a také všechny nesnáze s následným nezbytným a nekonečným výstupem.
Tížila ho starost o odložená zavazadla, a o dodržení časového harmonogramu, již nyní povážlivě narušeného. -Pomyslel rovněž na možné neblahé, ať už krátkodobé či dlouhodobější zdravotní následky takové odkázanosti, připomněl si zároveň nedostatečné vybavení lékárničky, a na klidu mu nepřidala ani dost pravděpodobná možnost poškození obuvi či jiných součástí výstroje, tak těžko opravitelných tady venku, bez potřebného nářadí. -Ovšem nejvíce se zhrozil i pouhé myšlenky na ztrátu nějakého průkazu či legitimace.
Až po chvíli zasmušilého pozorování pochopil nenahraditelnost onoho zážitku; zprvu nerozhodně, ale pak stále spěšněji třesoucími prsty jal se odstraňovat své řemeny.
Konečně i on ...se rozběhl.
Jeho běh již ale nebylo možno nazvat letem.
Mávání paží se zaťatými pěstmi bylo směšné. Jeho nohy byly těžké vztekem z toho všeho promeškání, a tak klopýtal často, a mnohokrát také křivě našlápnul, což bylo bolestivé. -I smích nevyšel dobře – vypadalo to spíš jako podivné zaskřehotání zlého nočního tvora, vyznělé do ztracena.
Jeho zlost se ještě zvětšovala, když v dolní části potkával své šťastné, stoupající přátele, a mísila se s trucovitostí, když odvracel svou zrudlou tvář s křečovitě sevřenými rty, a okatě ponechával klidné, dobře míněné poznámky a otázky bez odpovědi. -Udiveně zůstávaly viset v prázdnu vzadu za ním.
Strastiplný výstup provázený celkovou vyčerpaností a otupělostí jen umocnil v něm nedobrý pocit z celé té události.
Snažil se pak být u všech svažujících se terénních nerovností mezi prvními, ale přestože vršil zdánlivě nenucené pobídnutí a nezřetelné i zřetelnější narážky, vyprovokovat podobný běh se mu toho dne již nepodařilo.
Ó jak divili se všichni při dalších výletech, kde bere se v něm najednou tolik zdánlivé bláznivosti, ve které nezdrží ho nic z celého okolí. Jako první otvíral ty nejfantasknější dveře k volnému projevu, hnal všechno nadoraz, a jako by se bál, že za chvíli bude pozdě, rozhazoval plnými hrstmi z té jeho najednou neomezené bohatosti; nenechával si nic na pozdější dobu, všechnu tu nebetyčnou zásobu snažil se bez odkladu tak marnotratně vyčerpat, až slily se ty drahokamy kolem něj v jeden zářivý, pohádkový koberec!
Jeho pravý čas byl vždycky zrovna tady a teď.
." |