Jellymann G. si jednou při nějaké příležitosti uvědomil, že celý jeho čas se skládá z hodin, minut a sekund, útvarů sice umělých, ale již napevno vrostlých do jeho vědomí.
Hodiny a minuty mu tak nevadily, zato ho ale svým "posláním" velice deprimovala vteřinovka. Tím "snad jen jí přináležícím" trhavým pohybem a hlasitým tikotem jako břitvou rozsekávala "celou" tu jemu určenou dobu na titěrné dílky; tyto mu uplývaly mezi prsty v "nenávratnu"..., a on je nemohl zadržet. -Nebyl schopen se ani nadechnout v tom krátkém intervalu, natož se vzpamatovat, pevně se postavit, a nějak smysluplně začít překonávat ty padající přehrady, které ho mezi sebou stále více uvězňovaly, a kvůli kterým nemohl vykonávat vůbec žádnou "cílenou" činnost, neboť perspektiva každé z nich, rozfázovaná na tak obrovské, "nevypočitatelné" množství časových úseků, vyvolávala v něm předem beznaděj a nevíru v možnost jejího úspěšného zakončení.
Musel proto alespoň na čas umlčet všechny časoměřiče, ty pekelné strojky, ve svém blízkém i vzdálenějším okolí.
Mohl pak své sekundy zase utrácet daleko lehkomyslněji.
Splynuly mu opět brzy v pokojnou, třpytivou řeku, jež ho laskavě s sebou unášela.