|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Řeč symbolů
Symbol v původním slova smyslu bylo významem slova symbolon „poznávací znamení“. Když se na delší dobu nebo navždy loučili dva přátelé, rozlomili minci, hliněnou tabulku nebo prsten. Pokud se někdo ze spřátelené rodiny vrátil po létech, mohly spojené části (symbállein = hodit na jednu hromadu, sloučit) potvrdit, že nositel jednoho z úlomků má skutečně nárok na pohostinství. Symbol je tedy něco spojeného, složeného (nebo spíš něco, co teprve v jistém kontextu dává smysl) v čem je obsažena jinak nezachytitelná významová podstata.
Symbol je viditelným znakem neviditelné skutečnosti (např. přátelství obou majitelů zlomků, které je z toho patrné).
Výrazem symbola mohly být už v antice označovány nejrůznější předměty či jevy, např. smlouvy v právním životě, heslo ve vojenském prostředí a mysteriích (např. let ptáků, z něhož se věštilo). Biskup Cyprianus z Kartága (pol. 3. stol.) užívá slova „symbolom“ poprvé ve významu vyznání víry.
Stoikové spatřovali v symbolu zamlžující odkaz na teologickou nebo filozofickou pravdu. Tento alegorický výklad převzal Filón z Alexandrie pro výklad bible.
Podle Goetha (Maximy a reflexe) je pravá symbolika všude tam, kde obecné je reprezentováno zvláštním, nikoli jako sen a stín, nýbrž jako živé, přítomné vyjevení nezbadatelného - (chrámová symbolika). Mezi symbolem a tím, co reprezentuje, existuje vnitřní souvislost, která ústí v bytostnou jednotu. Označované (signifikát) a označující (signifikant) nelze - na rozdíl od znaků zaměňovat.
Ve vědecké literatuře se setkáváme v matení pojmů „symbol“ a „znak“ - znak je zástupce něčeho jiného, ale symbolem prosvítá Bytí.
Jako třetí typ existuje reálná symbolika, v níž symbol a symbolizované je prožíváno jako jednota (u přírodních národů, v některých formách religiosity - příklad: sošky bohů = bohové).
Napětí mezi smyslovou názorností a duchovním významem činí ze symbolu jeden z nejdůležitějších výrazových prostředků ve filozofii, náboženství a umění.
Ve filozofii ukazuje, že základní danosti světa a života nejsou v úplnosti racionálně postižitelné, symbolem však příroda, materialistický, svět atd. nabývá ve svém existenčním základu na transparentnosti. Symbol je zahalování i zprůhledňování zároveň. Proto bývá interpretace symbolů často tak obtížná. Při vysvětlování sym-bolického, při jeho přenášení do jazyka pojmů vždy zůstane nepřevoditelný zbytek. Právě tak, že symbol poukazuje na neviditelné a nepochopitelné a tyto sféry zároveň představuje, nelze ho naším ratio uchopit.
Mircea Eliade vyzvedává u symbolu tu skutečnost, že se obrací na celého člověka, nikoli jen na jeho rozum.
Symbol hovoří ve zkratce, shrnuje celé myšlenkové řady, je proměnlivý, není ustrnulý a často víceznačný. (Manfred Lurker: Slov-ník symbolů, Praha, Knižní klub, edice Universum, 2005, s. 503 - 504)
C. G. Jung (1875 - 1961) - objevitel tzv. komplexů (emocionálně nabitých představ), které se seskupují kolem jádrového elementu většinou archetypální povahy. Z komplexů postupně vznikl komplex Já - proto učení o mnoha duších u primitivních národů, také u starých Řeků a Římanů - psychai - Mánové.
Komplexy, které zůstaly v nevědomí, mohou narušit duševní rovnováhu, avšak komplexy jako takové jsou normální součástí psýchy a tvoří její energetická centra. V jádru všech obecně lidských komplexů patří komplex otce, matky, sexu, moci, peněz,... to je archetyp - představy, které je obklopují, obsahují zčásti obrazy získané v osobním životě, zčásti však obecně lidské symbolické představy a myšlenky. (s. 101)
Archetyp - hrdina vítězící nad zlem, temnotou... zrození z panny, schopnost proměny...
Souhrn archetypů je u Junga kolektivní nevědomí. Archetypy hýbou všemi obsažnějšími vědeckými myšlenkovými modely, destruktivně se projevují v ideologiích a masových psychotických hnutích. Na správném zacházení s archetypy závisí naše duševní zdraví. Historicky pochází slovo archetyp (tó archetypónfós) z novoplatonismu, kde znamená poslední proformu (ideu, praobraz) veškerých pozemských věcí.
Pojem archetyp u Junga je třeba odlišit od toho, jak jej používá Mircea Eliade - u toho archetyp znamená věc existující in illo tempore nebo minulou mystickou událost, která je obnovována v náboženských ritech.
Pohádka - je světem symbolů, obrazů, které v sobě nesou smysl. Základem symboliky mýthu je pocit nekonečna, má zde domov všelidská symbolika i to co se odehrává v duši.
Kruh - symbol v sobě uzavřeného, úplného, věcného. Pro staré národy kruh symbol bohem uspořádaného světa (např. u Etrusků). Kombinace čtverce a kruhu - tvoří základ meditačních obrazců - mandaly. V mandale se kosmický střed kryje s osobním středem nitra - kruh se stává symbolem vlastního já. V buddhistickém zenovém malířství odkazuje prázdný nebo úplně černý kruh k jednotě a dokonalosti bytí.
Antický clipeus je kulatý štít s obrazem slunečního boha, později zbožštěného císaře, měl původně význam nebeského kotouče. Staročínský symbol nebe je kotouč s otvorem, který odpovídá vesmírnému středu.
Také kruhový kříž z doby bronzové odkazuje na solární symboliku. Okřídlený sluneční kotouč byl znám i ve starověkém Egyptě - a jako božský symbol i ve starověké Mezopotámii.
Všechny kruhovité tvary se mohou stát symbolem Harmonie, Celistvosti, Dokonalosti (srov. nimbus křesťanských svatých a také u Buddhy,...
Představa Deus est circulus sahá od orfismu, novoplatonismu a křesťanskou mystiku až k romantismu. Pro M. Eckharta je „Bůh obručí všeho stvoření.“ Kolo a kruh také odkazují k Trojici. Běh Slunce ve zvěrokruhu se jeví jako světové hodiny. Kruh bez výchozího a konečného bodu je „věnec života“ (Zj 2, 10), v buddhismu je věčná nirvána „kulatý plod“.
V magii je kruh ochranný prostředek. Goethe (Faust a báseň Čarodějův učeň). Do kruhu jsou poutáni duchové. Kruh hraje roli i v procesu nalézání práva. Vedle trojúhelníku a spirály patří k nejdůležitějším myšlenkovým figurám filozofie. Kružítko vidíme v rukou mystických pracísařů v Číně.
Bůh otec jako Stavitel světa (Architectus mundi) je vídán na starých obrazech - jako symbol geometrie a moudrosti. Na obraze A. Dürera zvaném Melancholie je kružítko v ruce alegorické postavy symbolem smutku z poznání. Zvláštní význam má kružítko jako jeden ze zednářských symbolů.
Krychle mezi pěti platónskými tělesy reprezentuje Zemi.
Čtverec - v Egyptě byla kubistická formová struktura se svými svisle uspořádanými osami považována za symbol trvání. Ideální kámen má tvar krychle, není vyloučeno, že jméno frygické matky - bohyně Kybele, jejímž symbolem byl černý kámen, souvisí s výrazem pro krychli (kybos). Čtyři světové strany - země, také nebeské město z Apokalypsy (Zj 21, 16) jeho šířka i výška jsou stejné. Jméno ústřední islámské svatyně Ká ba znamená kostka - bývá označována jako „dům boží“.
Trojúhelník - řecké delta - v kosmickém smyslu počátek vznikání - rovnostranný trojúhelník byl i symbolem Božství, nerovnoramenný - člověka nebo démonů. Augustinem byl odmítnut jako manichejský trinitární symbol, přesto se objevoval na křesťanských náhrobcích a medailonech. Od 11. století se vztahuje k Trojici - např. i u Jakoba Böhma.
Hexagram (šesticípá hvězda) - Šalamounova pečeť nebo Šalamounův štít - symbolizuje spojení viditelného a neviditelného světa, ohně a vody nejen v alchymii. V současnosti je ve znak státu Izrael.
Triskele, triquetrum je symbol sestávající ze 3 v koleni pokrčených nohou z jed-noho středu - tento obraz byl nalezen ve vykopávkách v Tróji - na přeslenech, na miskách z Mykén, na mincích v Lýkii a na Sicílii. Měl připomínat tři fáze měsíce.
Měsíc - někdy se 2 tvářemi (muž, žena) je pokládán za otce (matku) všech mytických motivů. Počátek měsíční symboliky lze vysledovat již v době ledové. Základem této symboliky jsou fáze měsíce - jsou spojovány se symbolem zrození, růstu, smrti a zmrtvýchvstání. Proto byl měsíc oblíbenou výzdobou hrobu. Navíc je chronometrem měřičem času a má dle tradice určovat náš osud.
Staří věřili, že Měsíc je plod, který plodí sám sebe.
Měsíc a roh byl prastarým symbolem býka - jeho animální síly, i nadpozemské vyzařování. Např. ve starověkém Egyptě byl býk posvátným zvířetem. (Apis) V hebrejštině „být rohatý“ a „vyzařovat“ má stejný etymologický základ a tak k měsíční symbolice patří Mojžíš (Ex 24, 27).
Dvojbřitá sekera vznikla ze spojení dvou fází měsíce a znamená výraz moci a někdy i požehnání.
Měsíc je úzce spjat s ženským principem a také s představou temnot, vody, vodní vlny, rosy, ale i žáby nebo ropuchy, která se nafukuje a splaskuje a tím připomínala ve starých dobách Měsíc. Tak jako Slunce je spjato s mužským principem, suchem, světlem, dnem.
Měsíční skvrny byly vykládány jako pes, králík, zajíc, David s harfou nebo bár-ka. Měsíc hrál důležitou roli v kultu mrtvých.
Slunce je dodnes celoplanetárním symbolem a jeho význam nelze obsáhnout. Denní a noční dráha slunce se překrývá se symbolikou hvězd. O Slunci i o hvězdách se vyprávělo ve starověkých mýtech, že sestupují do podsvětí, aby se opět navrátily na oblohu a opsaly svoji dráhu. Významný je například obraz draka polykajícího Slunce a přemožení draka.
V některých indiánských kulturách existovala představa, že hvězdy se v podzemí rozkouskovávají a opět se skládají a vystupují na oblohu. Hvězdy s různým počtem cípů jsou významným symbolem v heraldice i ve státních znacích.
Kříž je symbol sjednocení protikladů nebes a země. Jeho střed býval chápán jako střed vesmíru. Ve významu kosmického znaku pro Slunce a jeho oběh nebo pro 4 světové strany jej najdeme v podobě kruhového hákového kříže již v předkřesťanské době v Mezopotámie a ve staré Americe.
Anch, křížek s kroužkem nad příčným ramenem, byl znám již ve starém Egyptě a objevoval se v rukou bohů. Byl magickým symbolem známým jako nilský kříž. Jako popravčí nástroj obvyklý ve starověku nebyl až do dob křesťanských náboženským symbolem. Až apoštol Pavel shrnuje veškeré dějiny spásy do události ukřižování a zmrtvýchvstání a popravčí nástroj kříž tím nabyl významu kosmického symbolu.
rev. Mgr.Jarmila Plotěná, Brno
Pozn.: zájemcům kontakt na autorku poskytne Zeanddrich E.
."
|
|
|
