Ty že jsi všemocný?
Bouchám si na čelo,
všechno jsi pokazil,
tak to jít nemělo,
to já měl sežrán být
klepety melanomu
a potom zpopelněn,
rozprášen do atomu,
tím problém mých dvou žen
našel by podobu,
vyšuměl vyřešen
s mým tělem do hrobu,
prolétl komínem,
konečně řešení,
dřív než se pominem´
oba tím trápením.
Ale ty, packale,
jsi zcela ztratil rozum,
špatně jsi doručil
tu hroznou diagnózu,
na špatnou adresu.
A kvůli tvému psaní
teď místo na sále
v čekárně s hlavou v dlaních
trnu až smog ticha
od země zvedne se
a doktor ortel svůj
nezvratně vynese.
Rozsudek, na který
nemáme terapii,
jenže ne nade mnou,
já nepotrestán žiji,
ale mé nejbližší,
kdoví proč, kvůli komu
zrádně jsi vypálil
znamení karcinomu,
mé lásce, milence,
štěstí i inspiraci.
A teď mám bezradně
přihlížet, jak se ztrácí
pod ostřím skalpelu,
záření, chemie,
dík tvému bordelu,
víš aspoň, jak mi je,
ty, jemuž (říkají)
o lidech vše prý známo?…
…až mi ji jednou hodně brzo ráno
bez vlasů, obočí, vyhublou, samou kost
odvede Kmotřička navždy a na Věčnost
zcepením bezmocný
jak balvan granitu.
Ne, nejsi všemocný.
Jsi zrůda bez citu!
|