Kdyby nějaký všeuměl
vykoumat hejblátko mi chtěl,
to by mi bodlo,
které by chytře sestrojeno,
vždy při vzpomínce na tvé jméno
hned do mě bodlo.
Co jméno?!,
pouhé pomyšlení
poznalo by to zařízení,
na místa, kde jsme spolu byli,
na země, města, ulice,
pokoje nebo ložnice,
v kterých jsme žili,
co jsme kde spolu jedli, pili,
na věci, jež nás potěšily,
to ještě ve dvou,
v ten moment do srdeční žíly
ozubí ostré pily
vjelo by s vervou
a jak by zuby do mě řízly,
bolestí z těla by mi zmizly
z tvé ztráty komplexy,
snad by tak duše, steskem shnilá,
si proti tobě vytvořila
obranné reflexy.
Mohl bych zase klidně žít,
kam chodívali jsme, si jít
bez křečí v hrudi,
cédečka naše v klidu hrát,
pokojně usínat a spát,
šťastně se budit...
…jenomže je to iluze,
spíš dočkám se, že ve struze,
poteče živá voda,
ten přístroj dávno v sobě mám,
denně mu šanci k akci dám...
…o co míň funguje,
tím silněji bodá!
|