Někdo se snaží usilovně
den co den makat v posilovně,
aby až svaly ukáže,
ohromil holky u pláže.
Jiný se zase denně honí
na bruslích, kole či bujném koni,
protože stará moudrost praví,
že silné tělo nechuraví.
Jsou šťastni oba, dobře vím
a ze srdce jim závidím,
ač také notnou dávku cviků
nakládám si při tělocviku
ráno i večer ze všech sil,
jenže ne, aby se mi lépe žilo.
Hůř!
Abych v sobě zahubil,
usmrtil, zašláp toho štíra,
co klepety mi plíce svírá,
když ty jsi daleko,
vzdálená beznadějně,
sem a tam rázuji
svým pokojem, spíš po ratejně,
jak vězeň v cele, levhart v kleci,
beru a hned zas vracím věci,
aniž bych věděl, že to dělám.
A div se z toho nepodělám,
nejvíc můj mobil, ten mě ničí,
jak jindy huláká a povykuje, křičí,
teď, když nutně slyšet tvůj hlas musím,
mlčí...
…a já se úzkostí div dusím...
…můj štír si další kapku jedu míchá,
dává si načas, nepospíchá...
…tak takhle ne!
Ne bez pořádné rvačky!
A honem na zem, dřepy, sklapovačky,
úplně do mrtva a ještě trochu navíc,
hůře být nemůže, už je mi stejně na nic....
…říkám si vydržím,
jen když tu stvůru zničím,
tak do zblbnutí cvičím, cvičím,cvičím.
Jenomže při stopátém kliku
mám smrt i duši na jazyku,
motolici a sotva lapám dech.
A deprese?
Jen podřimuje,
hrudní koš dál mi deprimuje
a tykadly mě škrábe na zádech. |