Autobus spí.
Všichni jak zařezaní,
blíží se kvapem čtvrtá ranní,
jenom mně drží stále víčka
rozbitá, rozházená sklíčka
našeho kdysi
krasohledu.
Mám pocit,
dál už nedojedu!,
že se chci opřít kouskem čela
a obejmout tě kolem těla,
až bychom v klubíčku se zachumlali,
prostě tak, jak jsme vždycky cestovali...
…jen nehlasně mi rozum odpoví, že
posledně se mnou´s jela jako s cizím mužem,
já vinul se a ty sis odsedala,
i čtyři sedadla bývala by nám malá,
já si to radši sváděl na únavu
a na rameno dál ti lepil hlavu,
bylo to jednodušší nežli uvěřit,
že vezeš sebou pro mě jídlo, pití...
…všechno, jen ne cit,
že velký zázrak v malém pokojíku,
který jsem uviděl, sotva jsme stiskli kliku,
kuchyňka, ložnice, balkón a bílé stráně,
jsem vnímal příliš, příliš jednostranně.
Tys na tom ale byla z gruntu jinak...
…radši bych dřepl si kostrčí na připínák,
než bych se vrátit měl k tomuhle výletu...
…jenomže sotva motor naskočí,
volantem šofér zatočí
a nasměruje světla jako vloni,
zase ta zloba ve mně znaménko si změní,
ležím ti znovu v duchu hlavou na rameni
a představuji si, jak tvoje vlasy voní!
|