Bez©es(t)né dny
sny nedosněné, kdesi cosi
ve stěně klíčem marně prosí
odemknout konec ve svítání
však rána fialovou září
nepitá hrdla pozuráží
(kde neprotančenými světy
zbytečně zvoní kastaněty)
vylháním noci den se brání
co na tom, že pak po provaze
obrazů balancuješ naze
dlaněmi pevně svíráš vlání
a rozpažuješ v bezpomoci
obavou, že bys branou slasti
uhnula krokem do propasti
a propadla se hloubkou noci
| 
