|
Kreutzerova sonáta
Ó hrůzo poznání,
že nepoznané zůstane,
co poznáno být chtělo.
Jakoby ze samých not
se skládá moje tělo
a na jednotlivé akordy
se rozpadá.
To do mne vstupuje
ze střípků života
Jeho nálada.
Tu tklivá, tu vášnivá melodie houslí
po dbarvuje bouři klávesnice,
po které prsty,
ty něžné tanečnice, čarují slova
nikdy nevyřčená.
Aniž by slyšel ji,
On pláče do té melodie
a nepříčetně křičí,
že Láska ještě žije,
i když, ač nadosah,
to kouzlo dotýkání
zůstane pro něj němé.
Poznání nepoznání
se mezi tóny klene
podivnou vibrací,
struny a klávesy chvějivě propletené
vší něhou bojují
za pokoj duše, jenž místo nemá tu…
Prostor se vytrácí.
Mé city rozvířené,
té hudby ozvěnou, šeptají pomateně,
že děkuji Vám, pane Beethovene,
za Kreutzerovu sonátu.
|
|
|