|
Přiznání
Zvečera umírám,
k ránu se znovu rodím.
To něco mezi tím,
je zázrak plný snů.
Přes den jsem schizofrenik
a dvojí cestou chodím,
jednou jdu do práce
a druhou uniknu..
Užasnu nad žitím,
užasnu nad čímkoliv,
kam nelze proniknou,
dotykem pronikám.
Rozdávám úsměvy
a léčím pohlazením
a s každým zánikem
vždy znovu zanikám.
Něhy a veselí
na čele stigma nosím
a hrůza násilí
bolí mne na duši.
Ó, pane Jeffersi,
díky a odpus ťte mi
to smělé srovnání (vždycky při něm zrudnu),
sám jistě nevíte,
co nikdo netuší:
jsem vaše pastýřka, putující k dubnu.
|
|
|