|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
...tak je zas třeba vydat se do Bohumína :-). A hned se dvěma deštníkama, jeden pro mně a druhý pro můj baťoh. To aby, kdybych si znavená během cesty chtěla odpočinout a kochat se přírodou a nepotkala po cestě žádné příhodné přístřeší, mohla chránit nejen sebe ale i své zavazadlo. Vybavena tímto naivně ďábelským plánem jsem se vesele vydala na nádraží. Můj spoj měl opět 7 minut zpoždění, brala jsem to už jako svůj úděl a znamení, že vlastně už nikdy nemusím spěchat na vlak:-).
Těšila jsem se jak malá, až v Bohumíně hned z vlaku navážu na zelenou, která vedla do Pudlova, dál do Antošovic kolem jezírek a přes řeku Ostravici po silnici až do mého, poslední dobou srdcového, Černého Lesa, s cílovou zastávkou na Landeku.
Kupé byla plná, ale já si vyhlídla sympatické udělátko pod zadek v chodbičce, které sice pro tyto účely jistě sloužit nemělo, ale mně to v tu chvíli připadalo jako další znamení vydařeného výletu a to hned ze začátku :-). V polosedu jsem se tak okýnkem kochala ubíhající ostravskou průmyslovou krajinou, starými továrnami a oplocenými areály a za chvilku se ocitla v nádražní budově vlakové stanice Bohumín z roku 1891, která lahodila oku pěknou architekturou.
Samozřejmě, že jsem venku zelenou značku, asi skrze poměrně hustý déšť, nemohla najít, tak jsem chodila s deštníkem v ruce jednou do leva, pak zas do prava, pak zpět doleva.. po chvilce mně to překvapivě přestalo bavit a začala se moudře rozhlížet na místě :-). Kousek dál jsem zahlédla reflexní vesty městských strážníků, kteří se očividně k něčemu spravedlivému chystali a já s k nim, jako k jediné záchraně, jako můra k lampě, s nadějí vydala. V duchu jsem si formulovala svůj dotaz a přemýšlela, jak jej nevhodněji skloubit s botičkou, kterou zrovna nasazovali autu stojícímu na místě zákazu. Pány jsme tedy z bohulibé činnosti vyrušila a nevinně se zeptala kudy tudy na Pudlov, chvilku na mně zpoza kapoty udiveně koukali, ale pak mávli daným směrem a dál se pečlivě snažili nešťastníka obout. A za chvilku jsem ji spatřila, svou zelenou a byla šťastná :-)... až do další křižovatky, kde mi opět zmizla, takže zas, do leva, pak do prava, sakriš..už néé, ale opět zasáhla pomoc zhůry. Tentokrát v podobě babči na skládačce, která rychle překonávala silniční komunikaci. Nejdřív jsem ji chtěla oslovit už uprostřed vozovky, ale po pořádné dávce etikety, kterou mi v té chvíli naštěstí střelil můj vychovaný mozek, jsem slušně počkala, až přejela na chodník a tam ji již nelítostivě oslovila. Babička však byla vlídná, kraje znalá a ani ji nevadilo, že při vysvětlování cesty asi trochu zmokne, což mi taky vzápětí sdělila :-). Kousek se mou ještě šla a jak si byla jistá, že jsem její tam a tam pochopila, nasedla na svůj stroj a odfrčela jako včelička:-).
Jak jsem si to metelila Bohumínem, podél staré zástavby, garáží a odstavených kolejích, pomalu se začal opět zvedat vítr, ale utěšovala jsem se, že když prší, přece nebude ještě k tomu foukat, to prostě nejde. No, tak jsem zjistila, že to jde a že může dokonce foukat i více, než když svítí sluníčko, a že si fakt ze mně nikdo blázny nedělá mi potvrdilo ještě mumlání zděšeného bezdomovce, který kolem mně s vypětím svých sil tlačil vozíček s domácností a světu kolem sebe hlásil, že nějak fouká :-). Útrpným pohledem jsem ho uklidnila, že nefouká jen na něj, nastavila své paraple před sebe jako štít a vydala se vstříct bezva výletu :-).
Statečně jsme prošli Pudlovem, až na konec zástavby a já marně hledala budku, kde bych si mohla na chvíli odpočinout, protože jsem takhe prchala asi už 40 minut, ale v Bohumíně a okolí asi budky nemají a já si začala uvědomovat svou naivitu s posezením ve volné přírodě, jak si budu držet deštníček nad sebou a nad batohem roztáhnu ten druhý, haha. Měla jsem díky prudkému dešti v kombinaci s ještě prudším větrem část vrchního oblečení celou mokrou a modlila se, ať to má bunda nepropustí dál. Naštěstí nezklamala a ani nové boty mně nepodvedly a zkouškou "ohněm" prošli na jedničku.
V zoufalé situaci, kdy už jsem si nutně potřebovala sednout a napít se, jsem zbystřila lavičku, tak jsem se smířila, že zde opravdu uskutečním svůj "ďábelský plán" a v nejhorším případě mně to odfoukne, ale v polovině pohybu jsem se zarazila, sebrala zbytek sil a vyrazila dál, rozhodnutá dát světu ještě poslední šanci poskytnout mi přístřeší.
Po pár krocích jsem nepochopila, no, byl tam, altán, hned u řeky, s pěkně šikmou sedlovou střechou, skoro až na zem. Vděčně jsem přijala přístřešek a jen si říkala, jak bych nadávala, kdybych zůstala na té lavičce. Po chvilce odpočinku jsme se, ale vydali dál, že si další stanoviště dáme v autobusové zastávce (měla jsem ji matně v mysli z předloňského výletu, kdy jsem to místo míjela ) na konci nejútrpnějšího úseku, který mně díky tomuto Roniho počasí ( rozuměj psímu ) čekal. A to přes silnici a most, který křižoval dálnici D1 na Polsko. Most byl výše než dosavadní terén a mně bylo jasné, že pokud překonám toto, překonám všechno :-). Uprostřed mostu jsem nápory větru byla dokonce přinucena kvílet taky, abych si dodala odvahy a síly k dalším krokům :-), ale dělala jsem to ráda, byla to sranda, fakt...Ale moc mně potěšilo a překvapilo, že ochota pomoci stále existuje a lidé nejsou bezohlední. Zpod sklopeného deštníku jsem uviděla najednou protijedoucí brzdící modrý jeep, vypadalo to, že řidič v obleku se chce pouze zeptat na cestu, ale ne, pan se mně zeptal, zda nechci někam svézt a to jen s tím vědomím, že ze svého pohledu viděl akorát velký deštník, boty a mokrého psa uvazáneho na domyšlené postavě :-).
Pánovi jsem poděkovala, odpověděla, že jsem na procházce, že takhle trpím dobrovolně, ale jinak moc děkuju. Pán se taky pousmál, ale s dost nechápavým výrazem a pak pomalu otočil auto zpět svým směrem :-).
Akorát si nedokážu představit, že by mu fakt nevadil mokrý pes, když už ne já, ale tak chápu, Ron je krásný za každé situace a třeba to bylo nakonec kvůli němu :-).
Už jsem se blížila k polní cestě a ke své vysněné budce, která....tam samozřejmě nebyla, sakra sakra, zatla jsem zuby a pádila dál k lesu, s dalším pokusem uskutečnit svůj ďábelský plán tentokrát mezi stromy, kde nebude tak foukat... Po další půlhodině jsem to fakt zkusila v jehličnatém podrostu, a světe div se, ono tam skoro nepršelo a dokonce i vítr se uklidnil a bylo to sice lehce bojové, ale fajn, jen pes se začal už taky trošku tvářit udiveně... Sice jsem pak po pár krocích, jako na potvoru, minula bunkr s docela dobrým přístřeším, ale byla jsem ráda, že jsem si vyzkoušela to své posezení pod smrky.
Další jediný objekt, o kterém jsem věděla, byla polorozpadlá hájenka, opuštěná zchátralá vila uprostřed Ćerného lesa. Nedaleko od ní se nachází cedule se zmínkou o bankéřském klanu Rothschieldů, který v r. 1846 vlastnil zdejší panství, možná toto bylo jejich letní sídlo, bůhví, ale stavbu jsem obešla a shledala ji hodně ponurou a zdegenerovanou dalšími generacemi, ale bylo tam sucho a tak vznikla i jediná fotka z tohoto výletu, kdy jsem vymotala telefon ze všech igelitů a tuto hrůzu zvěčnila
Výlet se už pomalu blížil svému cíli a na posledním stanovišti na kopci Landek v příjemném altánku, jsem jej zhodnotila jako totálně suprový a adrenalinový a den mi připadal lepší a delší než obvykle a to mně ještě čekala 11ctka Svijany, kterou si vždycky v hospůdce pod Landekem dávám za odměnu.
P.S.: Líbila se mi reakce Davida, jak jsem přišla domů, prý: "To sis teda dneska asi moc neužila, co ?" A já ho ani nadšením nenechala domluvit, jak sem mu všechno musela říct :-)
|
|
|
