Jdeš městem, jdeš ulicemi do očí těch co míjíš se nedíváš. Lesklé kroužky věčného strachu přivřené jako kočka, nemrkají už.
Nevnímáš. Jen pero co psalo tvůj příběh, prasklo a vyschlo, slila se tuš. Do veliké kaňky na posledním papíře, není už stránky, kterou bys otočil a psal dál, víš to.
Víš, že už nejsi ten muž co tě denně vítal u prahu.
Zkusil jsi všechno co jen šlo prachy, děvky, chlast i trávu. Střídal rozvahu s rozumem odvahu zapíjel plnými doušky, životem s vodkou a rumem.
Ale náhle nestačil ti už dech vypít na jeden nádech ten přeplněný pohár slastí.
Ten den byl jasný a ty jsi to věděl hned zrána. Pár věcí, co nedovolili ti odejít měls na mysli celou dobu, kdy jsi začal trpět.
Tak jen napsat svý holce, že ji máš moc rád a mámě velké díky za vše, co ti chtěla dát a pak už?
Konečně víš, že budeš ten muž. Ne před láskou, ne před matkou ne před Bohem, na kterého jsi stejně přestal věřit, ale pouze, dlužíš si z nouze, před sebou samým.
Teď stojíš na kolejích tupý zrak marnosti upíráš k zemi a čekáš. Na oltář odříkání poslední Otčenáš až uslišíš uvítání u brány světel, která nevidí tě. Která už máš na dosah natažené ruky..
A?! Ani poslední výkřik do tmy neprolomí to ticho na kolejích... |