|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Otevíráním dveří dovnitř
ä jakoby ven
ten obraz reálného dějství
v tu ránu zahalen.
Do nejistých vábniček tvých pudů
současně bráníš se vstoupit
však neskryješ záchvěvy studu
a pocítit opět nudu?
Nač se rmoutit.
Tamten je hlavy sklon
zmizels s ním
v hluboký úklon se klaníš
a chrápeš nad svým charakterem.
A to ráno lesních samot
kdy jsi takřka splynul v jedno tělo
s jiným.
Nirvánou dotýkal jses svého hlasu
uchem bytosti, co je ti nejblíž.
Na malém zlatém oltáři
plameny táhle planou
nevyslovitelnou mluvou cizích šepotů
září.
Dotýkáte se svými obrysy,
jak oni se plíží nesměle.
Tak i plaché jsou naše srdce.
Stále tak tlumeně a teskně zní.
samotou, touhou marnou, nechtěnou.
Spečetěny naše zítřky jsou,
ač stále chtě či nechtě hrou,
pouhou, na zavolanou.
Pijeme ještě
dnešek,
doušek,
naděje?
Jen pouhou mhou...
jak hustá se válí
s večerem kolem nás
dvou?
Sotva stín se vleče,
za mnou, ze tebou.
Těžko rozeznat
komu vlastně patří.
Smutkem, něhou poztrácenou..
|
|
|