lezlo se tam po schodech divně točitejch. něco jako v hellsbells, ale přeci úplně jinak. hlavně tam nebyl takovej smrad. nebo aspoň mi už dávno vyvanul z hlavy. ono vinohrady přeci jen nejsou smíchov po povodních, i když tahle sklepení, podzemní rokáče, jakýsi břicho noční prahy, maj svý aroma. jsem se zamotal v nějakejch vjemech nosu, no, ale spíš mi vždycky šlo o ty postavy tam, než o nějaký zážitky čuchový. ono to patřilo tereze, tehdy dívce jardy marka, co jsem posléze zblbul z jeho ségry. tereza byla svým způsobem úžasná. mi jednou, všichni kolem v líný kocovině, vysvětlovala na louce, sama zachumlaná v hadrech, po oči v kapuci, jak mám hezký nohy, jsem tam ležel jen v trenkách, no, to se nezapomíná, takovýhle ujetosti. pak to asi střelila, tenhle klubík, odjeli s jardou do indie nebo kam, ale asi už jsou dávno zpátky, jenže já s touhle emilovou partou už nejsem drahnej čas ve styku, takže nevim. oni furt hráli kulečník, já se mezi nima motal a nějak jsem předpokládal, že si všichni děsně rozuměj, i když nemluvěj jaksi normálně, že na sebe třeba mluvěj jen těma šťouchama, pak dokonce jsem tak cvokatěl, že mi přišlo vhodný se omluvit, že mi tikaj hodinky, protože aby se jako nelekli, že někde bachne bomba, asi tou trávou to taky sem tam bylo. vůbec nejproklatější a nejsilnější vzpomínka na samsona - to byl asi moment, kdy mi jeden neznámej tydýt rozmlátil zobák, tak hrozně podivně. seděli jsme s jindrou tvrdým a byli pěkně rozjetý a já se smál jak vůl, a ten chlap mi řek, nesměj se, jsem se na něj uculil a než jsem mrknul, napálil mi pěstí. jindra, kterej je docela drsňák, to snad ani nepostřeh, se do toho ani nenamotal. tekla mi z držky krev, holka z kuchyně mi přinesla nějaký ubrousky a otírala mi papulu, mi to dělalo dobře, to si pamatuju moc přesně. a ten člověk si mě odborně prohlíd, řek, že je to potřeba zašít, posadil si mě do svýho černýho formana, vzadu za mřížema tam v tý káře měl dva nechutný dobrmany, odvez mě do vinohradský nemocnice, tam mi to sešili, a za pár minut jsem zase kalil. pak jsem tak zpětně uvažoval o tom, že jsme nezareagovali moc jako hrdinové, ale co, o to nejde, někdy. taky byl príma alfréd, ten chodil s olinou, ta je teď psycholožka, ale nešel bych k ní ani za boha, když si pamatuju, jaký nevýrazný stvoření to bejvalo na gymplu, ale ne ve zlým nevýrazný, prostě taková intro, no a ten alfréd do nás lil panáka za panákem, utrácel jak blbej a furt děsně rozséval vůkol poklid a pohodu. taky divnej chlápek. no a jandák, ten se zpíjel každej den do němoty, když přišel k sobě, tak se hádal s míšou, párkrát ji zmlátil, já pak jednou jeho, jakožto kladnej hrdina. jo a ten jandák jednou usnul na hajzlech a oni jako ve čtyři nebo v kolik zavřeli a nechali ho tam do další otvíračky, a když otevřeli, jandák tam seděl zlitej a čepoval si jedno za druhým. myslím, že jim nic nezaplatil, protože porušili jeho lidský práva na svobodu pohybu. a taky v samsonovi bylo moc hezký, kterak jsme tam jednou seděli s evou a von tam vlít žárlivěj luk, tvářil se, že nás nevidí a zas vypad. no a já si s tím hlavu nelámal. asi nejblbější kousek, kterej se mi tam poved, byly mý nemístný vtipy, kvůli kterejm se na mě doživotně nasrala radka od ujdy, jsem mlel něco o léčitelích vdechu a nádechovi, když tu ona začala děsně ječet, jakej jsem blbec, no, nechápal jsem nic, až když mi řekli, že jí umírá otec na rakovinu plic, nebo tak nějak to bylo. se to už nedalo vokecat. no. a pak z toho udělali ptáka loskutáka, ale to už stálo za hovno, jakože cestovatelský blbinky pod sklem na stolcích, vymalováno světle, žádný černý zdi a dobrá mjůzik, a ne to, co frčí v těch trapně monotónních doupatech pro metalíky. no. nebejvalo tam špatně. |