Tak po ránu kávičku, cigáro, rozhovor s rodinkou, jen tak střídmej, žádný těžký souvětí, aby se člověk nevyžvatlal a hurá zařizovat. Všecko jedině bezchybně! Posviští to jak po másle.
*
Zajdeme k těmhle. Adresa? Kde ji mám? Nevadí, nějak je vystopuju. Naproti radnici to mělo bejt, to si pamatuju. No jo, jenže proti radnici je zlatnictví. Nevadí. Pozeptáme se tam.
„Paní, nevíte, kde je tenhle vzdělávací spolek, takovej, no, jméno jsem zapomněl?“
„Něznáju.“
„Díky moc.“
*
Začátek nikdy nesmí být hladký, aby se akce vydařila. To by byl čirej amatérismus. Tak to tady párkrát překrosim, a třeba je najdu. Začnu na začátku ulice. Ahá, galerie, tam budou vědět.
„Paní, nevíte, kde je tenhle vzdělávací spolek, spíš institut, takovej, no, jméno jsem zapomněl?“
„Papróbujtě to na drugém konci úlici, kak mají tu ochranku. Znájetě, nět? “
„Díky, neznám, poznám.“
*
Turisti se mi motaj pod nohy, zkurvenci, prší jen trochu a oni musej mít všichni deštníky, jen aby mohli zaclánět, bazmekové.
Ahá, tajhle by mohli být ty ochrankové.
„Brý den! Nevíte, kde je tenhle vzdělávací spolek, spíš institut, takovej, no, jméno jsem zapomněl?“
„Tady ne. Spíš na druhý straně ulice.“
„Děkuju.“
*
Tak jsem tu třídu projel čtyřikrát, až jsem tu nešťastnou instituci našel. Kdo hledá, najde.
Čtyři patra rychlým pochodem, abych zjistil, že tu maj i výtah.
Ale zařídil jsem, kýžená lejstra mám v zavazadle, teď je jen předat ve Fondu.
„Nevíte, jak se do toho Fondu dostanu?“ optal jsem se s laškovným výrazem v ksichtě starší dámy, doktorky věd.
„Já mám hrozně špatný orientační smysl, ale musíte tam jet nějakou tramvají, pak pár stanic autobusem, je to proti škole, takový velký funkcionalistický dům, mají tam asi deset vchodů, já tam vždycky tápala.“
„To se mně nemůže stát, já se orientuju skvěle!“ zavtipkoval jsem celej zpocenej a hurá na tramvaj!
*
Sice leje, ale nebudu měkkej, nebudu čekat na nějaký autobusy, dojdu pěšky, formu mám perfektní. Nějakej bigbít do sluchátek a vzhůru za dobrodružstvím.
*
Čekal jsem zase potíže, ale jak škola, tak i velký dům stojej tam, kde měly. I čépé odpovídá. Skvěle!
V přízemí poletovali Arabové, kterým to vyplavilo kancly, prošly tudy povodně, he he. To Fond je ve třetím, v suchu, výtah nepotřebuju. Forma stoupá.
Všechna lejstra předána, vzkazy vyřízeny, i lišácké pomrkávání na úřednice proběhlo na jedničku, takže hurá na jeden kousek.
*
Ještě ale zavolat. Mobil, to nikdy, takže kde je tady automat? Zeptáme se na poště, třeba ho tam maj.
„Automaty jsou jen u tramvaje nebo u zoologický. Tady ne.“
Bezvadná poštička bezdrátová, ech, vezmu to radši k zoo, je to dál, ale zkusim tam zajít za Vítkem, třeba bude mít čas, moh bych i nějaký ty zvířátka sjuknout.
„Pan inžynýr je na poradě!“
„Děkuju.“
Tak na něj seru, jdu na pivo, zvířátka nechám odpočívat, taky by mě nebavilo, kdyby mě někdo vočumoval, jak se válím v pelechu. Dám si jen smažáček, vedle zoo se cpát masem je neetický.
Ech.
*
No moh bych ještě pokračovat, co všechno jsem zařídil, nebudu, jen namátkou: další dvě piva na Skalce, vyzvednout děcko u babičky, večerní koupel potomečka, hezky se přejíst, usnout a tak podobně a fůru dalších zajímavých věcí. Ech. Formu mám prostě skvělou.
* |