|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zase se něco po letech povinně učit. Chce se mi? Asi ano. A musím? Asi taky. Měl bych. Jednou si nějak tuto věc vyřešit, to by bylo nejspíš třeba. Za pokus to stojí. Trošku posunout svůj odpor vůči studování, naslouchání učitelům a tak podobně do snesitelných mezí. Tedy já to tak beru. Tohle osmidenní školení. Učebna, lavice, spolužáci, lektoři. Vydržet se nevrtět až do přestávky, a pak klábosit na kuřárně. O přestávce.
***
V této tak trochu oblasti jakéhosi vzdělávání se kvůli budoucnosti by mi o něco konečně mělo jít. Měl bych zkusit nevykašlat se na to a při nejbližší příležitosti všechno zas nehodit za hlavu. A zvládnu nějaké učení bez nepříjemných asociací? To už je horší.
***
Jde překonat ten nikdy se nehojící lapsus životní, kdy jsem se v jedenadvaceti okázale vykašlal na studia? A pak různě hloupě a zbytečně trpěl? A hromadil si komplex na komplex, jen kvůli jakési vzpouře proti nutnému a vhodnému? Divná nechuť a odpor k zařazení se, přijetí pravidel. Ta byla za tím vším.
***
Ne jen řešit vztahy, vlastní pocity, utřídění myšlenek, hledání nevědomých souvislostí s tím vším okolo, ale i jakési dokazování si cosi o vlastní schopnosti být kýmsi vyškolitelný pro svým způsobem společensky vhodné zařazení se. A jde to? Návraty bolí. A jsou i nejspíš nemožné. Jestli něco jde, tak to je jen posunutí čehosi. Vnitřní hodiny jakési zastavit, nebo jak tu vzporu proti lineárnímu času nazvat. Nezačít příčinou, nenechat se jí vláčet, ale důsledek předsunout před to, z čeho vycházet.
***
Konečně si něco poměrně důležitého vyřešit. Je na čase. Svým způsobem si tu svou blbost ponesu v sobě dál, jen s menšími či delšími pauzami na polykání hořkosti či snahy o vytěsnění. Dokonalá řešení neexistují.
***
Pokaždé, když vidím jakékoliv nadějeplné, zodpovědné studenty, tak mám jakousi pachuť ve vnitřku. Ono se to vrací, nehledě na moje ano či ne. Stojí to za až moc věcmi. Které hýbou mým malým světem.
***
Rozhodně ale už nikdy žádné vysoké školy. To bych nerozdýchal, i když si mohu říct, proč bych na to neměl mít? Pocitem mozkové bezmocnosti a podceňováním se netrpím, na druhou stranu se zas nijak nepřeceňuju, co se ohebnosti, pružnosti a schopnosti pamatovat si týče.
***
Už mám své zajeté koleje, které nechci opustit. Když studium, tak jen učebnice o balíkách, dopisech, žádné světobornosti. S tím, že mi stačí málo, jsem smířen. A to málo vnímám jako jediné možné. Někdy ale málo je všechno. Dokonce úplně všechno. Dobrý pocit, ne pachuť, o to mi jde.
***
Ten sen po prvním dnu kurzu byl o zdolávání kopců, skal. Auta, motorky, letadla, všechno se zkusilo, ale vždy stupeň po stupni se ty kaskády objevovaly znovu, hlína, písek, bahno. Pak začalo něco v zavazadle jakémsi hořet. Taška, kufr, batoh, prostě přítěž, doplněk vnitřního, to, co si s sebou nesu. A já hodil to cosi hořící do auta, které se předtím divně přetvářelo v cokoliv, ale bylo to v podstatě stále auto. Vzňalo se. Vybuchlo. Probudit se, nebo sen nechat dojet do konce? Zkusit vidět konec, začátek, takže žádná pauza na oddech, oddálení! A když jsem přišel k tomu autu, tak ono už nehořelo, bylo jako nové, jen se z něj trochu kouřilo. Ale já do něho nenastoupil. Ani jsem neutekl, aby mě neviděli, že jsem ho podpálil. Čekal jsem na toho, kdo přijde. Zatím se neobjevil. V nějakém dalším snu se ten někdo objeví. Určitě. Ulevilo se mi. Vydal jsem se dál pěšky, jemu naproti. Pomalu do kopce. Po rovině potom. Bez těch všech kufrů, aut a jiného haraburdí, ke kterému nemám vztah.
|
|
|