|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
A JEŠTĚ JEDEN NAVÍC
Vždy mne velmi zajímalo, co rozhoduje a podle čeho, o tom, zda bude den nádherný nebo ošklivý. Že by snad slunce, jenž by to mohlo určovat tím, že si buď podmaní celou oblohu a nebo se nechá dobrovolně zastínit černými dešťovými mraky? Nebo že by to snad byly události, které jsou ten den očekávány a mají se stát? A nebo že by to snad bylo právě to, co přijde naprosto neočekávaně? Asi každý mi dá za pravdu, že je to nejspíše sou běh všeho zde vyjmenovaného i nevyjmenovaného, protože nic není možné vnímat samostatně a odděleně od ostatního.
Dnes jsem byl na pohřbu. Zemřel majetkem největší a věkem nejstarší sedlák v celé vsi. Patřila mu skoro půlka všech pozemků v katastru obce a také téměř vše v okolí mojí chalupy, takže jsme byli vlastně sousedé a já ho tedy nemohl nechat odejít jen tak, bez rozloučení. Už dávno uznal tíhu stáří a přenechal veškerou úmornou práci na statku mladším členům své rodiny. Ale té silné, celoživotně pěstěné vazby, která ho pevně poutala k jeho polím, loukám a lesům, té se nikdy zbavit nedokázal, protože vlastně ani nechtěl. Zřekl by se tím totiž svého potu a své krve, kterými za ta dlouhá léta jeho pole nasákla a ztratil by tím i smysl celého svého života . Ztratil by se tím sám sobě a nakonec by i zapomněl, že vůbec kdy žil. Často jsem ho tedy potkával na nejrůznějších místech při jeho obchůzkách po svých pozemcích, kdy se na vlastní oči, kterým jediným opravdu věřil, přesvědčoval, že je stále ještě vše na svém místě a ubezpečoval, že je stále ještě vše tak, jak má být. Že všechny práce probíhají v léty ustálených a osvědčených termínech, že tráva roste více méně stejně jako každoročně a nebo, že obilí dozrává s podobně velkými a plnými klasy jako tomu bylo kdykoliv před tím. Jakékoliv odchylky či výjimky z léty zavedeného, pravidelného rytmu ho velmi znepokojovaly a znervózňovaly. Měl rád jasně daná, smysluplná a pevná pravidla. Ostatně stejně jako já. I proto jsme si asi taky vždy tak dobře rozuměli.
Někdy, když se cítil dlouhou procházkou již unavený a nebo, to bývalo častěji, když potřeboval někomu něco říct, něco co mělo zůstat jen tak, jak bylo řečeno, někomu, kdo to měl jen vyslechnout a nesnažit se to za každou cenu pochopit, hlavně však nedotírat da lšími zbytečnými dotazy, tak se u mě na chvíli zastavil. Já jsem mu vždy nalil z pohotovostně připravené první pomoci, měl rád něco trochu ostřejšího, a on se při tom pokaždé rozpovídal. Když tu byl nedávno naposledy hovořil o svém domě. Samozřejmě, že ho znám. Je to krásný prostorný dům u hlavní silnice. Postavil ho kdysi dávno jeho dědeček a on, stejně jako jeho otec se v něm narodili. Prožil v něm celý svůj život a nikdy se z něj na dlouhou dobu nevzdálil. Důvěrně znal každou jeho cihlu i každý jeho kout. Proto ho teď, na sklonku jeho života, velmi trápilo, že rodina na něj naléhá, aby jim dal souhlas k tomu, že mohou dům přestavět podle svých představ. On sám nikdy žádné novinky nezamítal, spíše naopak. Byl to právě on, kdo si vždy jako jeden z prvních v kraji snažil usnadnit svůj těžký život využíváním všelijakých těch vymožeností, které sebou přinášela moderní doba. Jenže rodinný požadavek na zásah do uspořádání jeho domu vnímal jako něco jiného, pro něj velmi těžkého, jelikož to bylo příliš osobní. Tím pádem se nedokázal podívat na celou tu věc shora, ze svého obvyklého nadhledu. Proto teď on, který vždy dobře radil druhým, si najednou sám nevěděl rady. Nebyl schopen posoudit, zdali má právo bránit rodině v jejich záměru a nevěděl také, jestli oni mají právo něco takového po něm chtít. Nezdržel se tu tehdy dlouho, neboť, jako i vždycky před tím, tak ani tehdy, nepotřeboval slyšet žádnou odpověď a natož pak radu. Přesto jsem však ještě stihl opatrným náznakem vyjádřit svůj souhlas s potřebou přijetí a umožnění pokroku, ovšem bylo na něm vidět, že on by se cítil daleko lépe a jistěji při zachování, jak tehdy vzletně říkal, tradic a práv předků. Každopádně jsme se ale, stejně jako nikdy před tím, nerozešli ve zlém, což se v následných souvislostech pro mne nyní stalo tím nejdůležitějším. Mám dokonce takový lehký a neurčitý pocit, že o mých argumentech zapřemýšlel, přestože navenek to nechtěl dát najevo a uvnitř si to nechtěl přiznat.
Když o tom teď, zpětně, uvažuji musím objektivně uznat, že i na jeho názoru bylo, samozřejmě, něco z hluboké životní pravdy. Každopádně bychom měli respektovat a ctít život a dílo našich předků a ne všechno jen šmahem a bez rozmyslu, ve jménu pokroku, zatracovat. Ovšem i přesto zůstávám nadále pevně přesvědčen, že pravda byla te hdy, přece jen asi spíše, na mojí straně, jelikož v přespřílišném lpění na minulosti a v častých pohledech zpět, když se má naopak vykročit vpřed, cítím trpce nakyslou příchuť pomalého umírání. Ostatně i přímo v našem respektu k předkům je požadavek potřeby vývoje a pokroku, svým způsobem, již obsažen. A to z jednoho úhlu pohledu tím, že nám naše nové možnosti mohou pomoci poznat lépe realitu jednotlivých etap minulosti, abychom si poté o to více uměli vážit odvážných a výjimečných činů, kterými někteří jednotlivci svoji dobu ozdobili. Ale rozvoj nám dovoluje nejen správně ocenit to, čeho naši předkové dosáhli, nýbrž nám i stále více umožňuje pokusit se diamanty vzešlé z jejich nadání a snaživé píle, pokud je to možné, pečlivě zrestaurovat, každopádně však uchovat i následujícím generacím. Z druhého úhlu pohledu je to pak úctou k jejich vlastním názorům, neboť i oni sami vždy více upřednostňovali pokrok a vývoj před zachováváním stávajícího stavu. Vždyť smutným paradoxem dějin je známá skutečnost, že jedinečné, nejstarší a nejcennější stavební památky se nám dochovaly spíše z důvodu nezájmu o ně a z toho pramenící neochoty do nich investovat, než z důvodu vědomé snahy o zachování historicky hodnotných památek pro budoucnost. Pranýřuje dnes za to snad někdo naše předky? Odsuzují a zavrhují snad přední historikové některého z mocných pánů minulosti proto, že boural staré gotické stavby a přestavoval je v tehdy velmi moderním, barokním nebo třeba renesančním stylu, jen aby se v nich dalo pohodlněji, lépe, ale také výstavněji žít? Které ze skvostných děl tehdejších architektů, zbudovaných dle pozdějších stavebních slohů, bychom dnes mohli obdivovat, kdyby se během staletí vždy pouze důsledně uchovával původní stav? Nemusíme však při těchto úvahách chodit ani tak daleko do historie. Stačí zůstat v přítomnosti a zeptat se sami sebe. Která naše díla, které naše příspěvky do společného kulturního dědictví by v budoucnosti bylo možné obdivovat, zač by si nás mohli naši potomci vážit, kdybychom pouze a výhradně jen pečlivě restaurovali minulost, bez ohledu na současnost a její další vývoj. Vždyť bez otisku našeho vlastního ducha a umu do přítomnosti vyhrazené naší generaci bychom jen zapadli do kouta času a postupně se v něm rozplynuli a ztratili. A řečnická otázka na závěr. Dal by se vůbec v architektuře najít nějaký vývoj, kdyby byl památkový ústav založen o pár století dříve?
Je přece nezpochybnitelné, že vývoj je prazákladní předpoklad existence samotné podstaty života. Z moudrosti matky přírody, která to tak nastavila, bychom se měli pořád a pozorně učit. Ano, ona sama zachovává vždy to nejcennější, ale důležité je právě to, že opravdu jen to nejcennější z minulých generací, avšak nikdy také nezapomene ponechat u toho i volný prostor pro nový vývoj a poznání. Vždyť pouz e při vhodném poměru těchto dvou základních veličin může vzniknout síla, která dokáže pohnout celým světem kupředu. Já jsem ten pohyb dnes ucítil. Nad rakví člověka, který tuto myšlenku naplnil a podepsal svým vlastním životem.
Myslím, že o tom, zda bude den nádherný a nebo ošklivý nerozhoduje ani počasí a ani žádné události, protože to všechno má jen velmi omezený dosah. Zjevně o tom hlavně a možná i výhradně rozhoduje pouze to, jestli se člověk z toho, co ho ten den potká, a je jedno jestli je to krásné nebo škaredé, veselé nebo smutné, očekávané nebo náhodné, dokáže poučit a tím přispět k celkovému posunu ve vývoji lidstva.
|
|
|