Mám rád lidi. Sice ne všechny jednotlivě a už vůbec ne všechny stejně, ale určitě to platí, když je pojmu jako celek. Velmi rád s nimi, tentokrát raději již zase jednotlivě, ale i přesto se všemi bez rozdílu, diskutuji. A jelikož, alespoň v to doufám neboť se o to velmi snažím, jsem k názorům ostatních maximálně tolerantní, myslím si, že lidé také rádi diskutují se mnou. A tak vždy, když pocítím tu svoji známou, palčivě neodbytnou a dychtivou potřebu setkání, vyrážím za nimi na své toulky do blízkého i vzdálenějšího okolí. Ovšem moji nejbližší a opravdoví přátelé zase většinou naopak přicházejí na návštěvu za mnou, abychom si mohli v klidu a otevřeně prohovořit nejrůznější témata, která nás právě v tom okamžiku tíží na duši.

Postupem času jsem si ale, ke své rozmrzelé nelibosti, všiml, že jednomu tématu se, bůhví proč, na sobě nezávisle, přesto však všichni svorně a důsledně, alespoň v rozhovoru se mnou, vyhýbají. Snad je to pro můj více méně samotářský život v domě blíže lesu než lidem. Nebo možná je to ze studu. Možná mne nechtějí uvádět do rozpaků, ale možná také, že nevěří v to, že bych se mohl k této oblasti nějak vyjádřit. Neřkuli mít svůj vlastní prožitek nebo názor. Opravdu nevím, čím to je a ani to nechci zjišťovat. Každopádně já se ale tomuto tématu v žádném případě vyhýbat nechci. A to ani v životě a ani v diskusi. Tímto tématem je láska.

Pokud by se snad někdo obával, že jsem tímto spalujícím citem ještě nikdy nezahořel mohu ho uklidnit, protože spíše naprostý opak je pravdou. Hořím poměrně často a hořím velmi rád. Snad bych nyní, s myslí upřenou k tomuto věčnému, tragicky romantickému tématu, mohl i básnicky vzletně říci, že jsem poznal již mnohé likéry z pestré nabídky baru lásky. A i ty nápoje, které se pouze někteří odvážili jen lehce ochutnat já pil, někdy dokonce i míchané v pokusu o chuťově zajímavější koktejl. Vždycky však plnými doušky a vždycky až úplně do dna. Ani zdaleka nebyly všechny jemné a lahodné, ale žádný z nich nebyl bez chuti. Proto mě také nikdy žádný z nich od lásky nemohl odradit. Proto jsem také nikdy na lásku nezanevřel. A pevně věřím, byť možná jen naivně doufám, že ten oheň, který láska zažehla a který teď hoří v mém srdci, bude plát věčně. Nebo alespoň do té doby dokud mé tělo bude fungovat a dokud mé srdce bude mít proč bít.

Láska. Dokáži ji vnímat všemi svými smysly a vždy ji cítím jako něco neskutečně krásného. Neboť je to nejširší, nejměkčí a nejštědřejší náruč na světě. Vždyť každou duši dokáže přijmout a pro každou má připravená křídla, která ji mohou, pokud ovšem ta duše bude sama chtít, unášet až do ráje. Stačí k tomu jen málo. Nebýt zahleděný sám do sebe a koukat se kolem. Jen tak lze uvidět dívku. Třeba na náměstí, blízko u kostela. Hned se v očích, které se dokáží dívat stane nádherným, zářícím andělem, který z něj právě vyšel. V ten okamžik ustane déšť a prosluní se i chladný zimní den. Pouhá existence jejího mladého, pružného, sametově hladkého těla dokáže citelně rozbušit každé i ztuhlé a okoralé srdce. Rozum se okamžitě utopí v záplavové vlně lásky a všechno okolo, bez ohledu na místo a roční období, najednou rozkvete bujnými, opojně vonícími a barevnými květy. Z jejího ladného pohybu vyschne v krku a z úsměvu rozbolí hlava. Její oči, ve kterých se lze utopit, slibují sice vše ale nic se zárukou. A právě v té nejistotě je kouzlo této chvíle, která může trvat pouze jediný okamžik a nebo může trvat třeba i celou věčnost. O tom rozhoduje výhradně jen a jen ona sama, dle předem nijak neodhadnutelných a pouze jí pochopitelných důvodů. Jedinou pozitivní věcí na tom je, že své rozhodnutí, stejně okamžité jako neodvolatelné, dá naprosto jasně a zřetelně najevo celému okolí. Přesto promarnit ten vzrušivě slastný okamžik lákavé naděje znamená trestuhodně pohrdnout láskou. Zapřít v sobě své srdce i svoji duši a vzdát se, ne pro jednou ale navždy všech teplých tónů v barevném spektru života. Stejně tak ale lze spatřit tu dívku třeba i na pláži jak vystupuje z vody. Hned se v otevřených, vnímavých očích stane božskou Afroditou, právě zrozenou z mořské pěny. Nelze v tu chvíli nezávidět slunci, že má dovoleno nejen se jí dotknout, ale že ji smí dokonce i celou obejmout a hřát. A co víc, že smí bez zábran vypít všechny duhově zářící kapky křišťálové vody z každého kousíčku jejího snědého těla, které mu tak nevině, přesto smyslně a vyzývavě nastavuje. Nesnesitelně mučivou se v tu chvíli stane touha přiložit své rty a pít místo něj. Právě tak ale nelze nezávidět i měsíci, že za horkých letních nocí, kdy je možné usnout pouze pod otevřenými okny a kdy každá i sebelehčí látka se stává nesnesitelně tíživou, má dovoleno nejen spatřit ale i zalít svým světlem všechna ta nádherně dokonalá nahá těla slastně spících dívek, zralá jako broskve a toužebně dychtící po láskyplném pohlazení a slastném ochutnání.

Toto vše je ale pouze a jen nepatrné zrníčko prachu z celé obrovské planety možností kdy a kde lze potkat lásku. Stejně nekonečně mnoho je ale také i způsobů jak ji lze uchopit. Ovšem jen velmi, velmi málo metod je na to jak si ji navíc ještě i udržet. A už vůbec nijak si ji nelze pojistit nebo snad zaručit. V tom spočívá ta její astronomická, penězi nevyčíslitelná cena. Hodnota, kterou dokáže ještě o mnoho navýšit sžíravá touha.

Stejně lehce a stejně často však lze potkat i nenávist. Někdy dokonce mívám takový pocit, že když se na nějakém místě a v nějakém okamžiku někdo s někým potká, tak pouze nepocítitelný záchvěv malého místečka v koutku srdce, lehký jako pohyb letního vzduchu zvířený od jediného páru vzdálených motýlích křídel, nezvratně rozhoduje o tom, zda je toto setkání dramatickou předehrou k možné lásce a nebo ke stejně možné nenávisti. Je to pouze a výhradně záležitost těch dvou jež se setkají a okamžité přítomnosti jež je obklopí, jelikož je v tuto chvíli naprosto nedůležité, jaké pocity je provázeli při jakémkoliv podobném setkání kdykoli v minulosti. A je těžkým božím trestem pro oba, snad jedním z nejtěžších, když při takovém setkání jeden pocítí lásku a ten druhý nenávist.

Ještě jedno je nutné si uvědomit. Je naprosto nemožné, aby člověk nenáviděl někoho, koho by nemohl milovat a obráceně, člověk nemůže milovat někoho, ke komu by nikdy nemohl cítit nenávist. Vzájemně propojená vazba je v tom, že není možné, aby člověk poznal pravou lásku aniž by poznal opravdovou nenávist. A opravdovou nenávist pozná teprve až pozná lásku. Je to úplně stejné, jako není možné vnímat krásu bez setkání s ohavností, jako není možné vážit si dobra bez znalosti zla a nebo jak není možné upřímně se radovat z krásného dne bez osobní zkušenosti bloudění tmou. Je to velmi bolavé prokletí jinak nádherné a neopakovatelné první lásky. Ale bez této hořké vlastní zkušenosti nemůže nikdy přijít opravdová láska. Z toho vyplývá poznání, že nenávist není opakem lásky. Jsou to jen dva naprosto různé i když připouštím, že na sobě velmi závislé póly jednoho lidského projevu a to zájmu.

A mě zajímají všichni lidé. Proto je taky mohu mít rád. Sice ne všechny jednotlivě a už vůbec ne všechny stejně, za to ale některé jsem naopak schopen i milovat. A miluji často a miluji velmi rád.