Východ slunce na jasnou modrou oblohu nad zimní krajinou dokáže jistě potěšit více smyslů, než stejný úkaz v jakémkoliv jiném ročním období. Je to nejen tím, že mu při tom často a velice dobře sekundují tisíce třpytivých odlesků malinkých sluníček rozsetých v závějích bílého sněhu, ale i tím, že ho může sledovat daleko více očí než třeba v létě, kdy většina lidí při východu slunce ještě spí. Hlavně však je to tím, že tento zimní úkaz velmi často doprovází i libá vůně a příjemná chuť teplé černé kávy, na kterou si při letním, velmi brzkém východu slunce člověk většinou ani nevzpomene. To proto, že když už je vzhůru, tak je v té době většinou velmi unavený a ospalý, jelikož buď ještě nespal a pak se dá předpokládat, že je unaven bujarou nocí a nebo brzo vstával a pak se dá předpokládat, že si krátkým spánkem příliš neodpočinul. A snad právě pro ten krásný, smyslům lahodící, doprovod kávy má pro mne zimní východ slunce i daleko větší význam než totéž v jinou roční dobu. Nebo možná, že nemá větší význam, ale díky zmíněnému spojení, s velmi příjemnými čichovými a posléze i chuťovými vjemy, je pro mne přitažlivější. Neboť toto časově neohraničitelné, přechodné a nepolapitelné potěšení, byť rychle zchlazené při východu na čerstvý vzduch, je naprosto zřetelně, alespoň pro mne, v tomto zimním čase také přínosnější. Přináší mi totiž sebou, když přivřu oči a nechám svoji mysl volně plout, v podivuhodně dokonalém souladu jak nádherné vzpomínky na teplé dny minulého léta a odhalená, bronzově opálená těla dívek minulých, tak i nádherné představy teplých dnů budoucího léta a odhalených, bronzově opálených těl dívek budoucích a to vše ještě navíc překrásně upravené naprosto nereálnou idealizací. Při tom je to ale období skvostného klidu. Vím jistě, že minulé už pominulo a tím je minulost definitivně a navždy uzavřena. Jako voda nad kamenem uvolněným ze skály, po němž zbude nanejvýš stopa na té skále k níž kdysi pevně patřil, ovšem kromě tohoto jeho otisku, zkamenělé vzpomínky, už vůbec nic. Co bylo bylo a už to prostě nelze nijak změnit. Proto je zbytečné se pro minulé dívky trápit. A vím také, že budoucnost je naopak jen volný pták, bez zátěže reality, živící se představami snílků, kteří naivně doufají, že usedne právě na jejich rameno. On ale vysoko nad nimi pouze přeletí a za chvíli už se jim ztrácí i s jejich sny v dáli nad obzorem. Jediné, co tu po něm zbude, je jen jemný závan od jeho křídel. Proto je zbytečné se budoucími dívkami vzrušovat. Přesto všechno však síla takového rána na mne působí.

Určitou úlohu v tom jistě hraje i optimistický pocit z možného příjemného překvapení, z nějaké nečekané radosti či nějakého neočekávaného zimního potěšení. Z takového, jakým může být například přeběhnutí plaché laně po zasněženém poli a nebo jakým je třeba nečekané zaťukání dobrých přátel, nesoucích v chladných časech hřejivé zprávy. V létě se nic takového cítit nedá. Protože ani ta laň a ani ti přátelé nemusí zdolávat ošklivé nástrahy zimy. Ať již závěje studeného a mokrého sněhu, či mráz štípající do prochladlých rudých tváří. A o to více se pak i já snažím, náležitě je všechny za tu jejich námahu odměnit. Zmenšují se tím totiž vzdálenosti. Jednak ty fyzické, od jednoho tvora k druhému, od člověka k člověku. A jednak ty, které nemají s fyzickou vzdáleností pranic společného a které bych nazval spíše odstupy, od srdce jednoho člověka k srdci druhého člověka. V létě se nic takového cítit nedá. Protože právě mráz je jednou z těch mála překážek, jejíž překonávání dokáže sedřít kůru ze srdce. Nebo z počátku pouze měkčí mech, který tam někdy naroste, když někdo pozapomene, naštěstí jen na chvíli, na srdeční hygienu. Ale dokáže to jen u těch, kteří si ho tam nepěstují záměrně. Dokáže to jen těm, kteří mají v srdci centrum citu a nechtějí to před okolím skrývat. Dokáže to jen těm, v jejichž srdci je opravdová láska k člověku. Nikoli jen pouhý soucit. Protože soucit je pouze vědomá, rozumem vyplněná mezera za chybějící lásku. Je to jen morálně materiální náhražka lidského citu. Soucit je sice potřebná nabídka jídla hladovému nebo podání léku nemocnému, ale láska je ještě více potřebné objetí osamoceného. Láska, totiž, začíná až tam, kde končí možnosti robotů. Ale také až tam, kde končí očekávání díků, protože projevy lásky neumějí vytvářet závazky. Projevy lásky umí pouze zahřívat duši toho, kdo miluje. A ten šťastný, který to dokáže, se pak klidně může procházet po zasněžených pláních masírovaných mrazivým větrem beze strachu, neboť mu zima nemůže ublížit. Chce to jen najít odvahu ke zdolání té překážky. Chce to jen mít chuť změřit si s ní své síly. Přemoci svou vrozenou, sebezáchovně opatrnou touhu bezpečně ji obejít nebo třeba podlézt.

Z kávy už zbyla pouze lehká vůně v místnosti a ještě lehčí příchuť v ústech. Slunce se již odpoutalo od obzoru a vydalo se na svoji zkrácenou denní pouť. Jen ten příjemný pocit, navozený krásným zimním východem slunce, se vysmekl času a zůstal. Svým setrváním dodal zvláštní lesk nejen všem věcem okolo mne, ale i všem událostem, které se dnes teprve stanou. Dopředu vím, že ať již budou jakékoli, budu na ně, díky tomuto zázračnému zimnímu východu slunce, nahlížet jen z té jejich lepší stránky. A i když mi ten pocit asi stěží vydrží až do večera, bude mít i přesto významný přínos pro celý můj dnešní den. Já totiž dovedu ocenit hodnotu klidného, dobře naladěného dne. Neuspěchaného a nevzrušeného. Čímž se ovšem nechci dopředu zříkat okamžiků příjemně vzrušivých, které však také mohou přece mít i poklidné plynutí a jako takové pak jen vhodně zpříjemní nádherně vydařený, idylický, noblesně pomalý den, jakým se, zatím, zdá být ten dnešní.

Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže slíbit nečekaně krásný východ slunce na jasnou modrou oblohu nad třpytivou zimní krajinou. Otázkou však zůstává, zda při večerním ohlédnutí zahlédnu ještě alespoň odlesk tohoto okouzlujícího rána. Zdali budu cítit vůni večerní kávy stejně příjemně jako jsem cítil vůni té ranní. Či zda se najde dostatek zlé síly a jejích nevybíravých prostředků na to, aby zvrátily radostně očekávaný vývoj a změnily dnešní den v záchvat šílenství, jak se jim to daří, na můj vkus, až příliš často. Ale ne, teď není správný čas na pochyby a mrzuté vyhlídky. Teď je ten správný čas na příjemné laskání se s nadějí, kterou ovšem nikdy nehodlám zatěžovat požadavkem naplnění. Proto si může poletovat v prostoru nad mojí hlavou volně a beze strachu z mých výčitek. Neboť vím, že naplnění není jejím dalším vývojovým stupněm. Naděje je jen sama sebou. Definitivně završena vším tím, co vše od ní lze očekávat. A pouze pro tuto svoji dokonalou éteričnost je také tak krásná a vzácná. Kdyby však za sebou vlekla přívažek povinnosti splnění každé naší touhy, díky kterým létá, tisklo by jí to k zemi a jen těžko by vůbec kdy vzlétla. A z příjemně tajemného očekávání by se stalo pouze nechutně vymáhané handlování, pouze přízemní a jistě také často zneužívaná zaručená směna. Ztratil by se ten lehounký pláštík příslibu, z hranice reality a fantazie, za kterým se nám tak často a tak ráda každá naděje schovává.