Jsou svátky, které by se měly slavit pouze velmi zřídka, protože jsou nádherně kouzelné a přílišným opakováním by své kouzlo mohly nadobro ztratit. Pak jsou také svátky, které by se mohli slavit trochu častěji, protože jsou příjemné a takovým občasné opakování nemůže uškodit. Jsou ale také svátky, které by se měli slavit velmi často, protože jsou opravdu velmi potřebné.

Tato myšlenka mne napadla při krátké chvíli odpočinku v nádherném období hektických příprav na pro mne jeden z nejvýznamnějších a také nejkrásnějších svátků v roce. Jeho oslava se koná u mě, ve slavnostně uklizené a vyzdobené chalupě a to každoročně 25. října, což je ten slavný den, kdy v roce 4004 před naším letopočtem, dle výpočtů arcibiskupa Jamese Ushera, zvolal Hospodin do věčné a všudypřítomné tmy to svoje hromové: Budiž světlo!

Již několik týdnů před tímto datem jsem vždy vrchovatě naplněn nejen radostně netrpělivým očekáváním, ale hlavně také silnou energií, kterou v sobě nikdy jindy nepociťuji. Umožňuje mi neúnavně řídit celý mnohočetný přípravný výbor, čehož jsem se kdysi a navždy naprosto dobrovolně ujal, abych nejen mohl být u všeho důležitého, ale hlavně abych mohl být u všeho důležitého včas a nepromeškal snad ty jednotlivé malé zázraky velkého stvoření a konečného dovršení naší práce do dokonalosti, které se nám, za ta léta, již podařilo dosáhnout.

Pan arcibiskup šel ve svých výpočtech ale ještě mnohem dál a určil daleko přesněji, že to slavné provolání se ozvalo v deset hodin dopoledne. A to je také ta správná chvíle na to, aby celá naše společnost opravdových vyznavačů, ba milovníků dobrých jídel, která se v běhu času ustálila na dvaceti lidech, vstala jako jeden muž ze svých zasedacím pořádkem přidělených míst u slavnostně prostřeného stolu a uctila památku stvoření tohoto světa zvoláním oné slavné věty, o níž se nedá ani v nejmenším zapochybovat, že byla na začátku veškerého dění. Ihned poté všichni společně upadneme do celoročně toužebně očekávaného, blaženě rajského zapomnění na veškerý okolní svět, svázaný do svěrací kazajky nechutnými zásadami rádoby racionální a zdravé výživy a navíc utažený k zalknutí sterilizujícími hygienickými nařízeními a předpisy.

Dvacet široko daleko nejšťastnějších lidí, kteří si ale své místo u tohoto stolu museli tvrdě vydobýt či velmi významně zasloužit, každopádně však také draze zaplatit, včetně mne v jejich čele, má poté ojedinělou možnost. Nádherných dvanáct hodin slastně vychutnávat neobyčejně pečlivě vybrané nejlepší speciality kuchyní všech světových národů, připravovaných nejen podle co možná nejoriginálnějších receptů, ale hlavně také z co možná nejtradičnějších surovin, jenž sehnat a neselhat je vždy moje nejtěžší práce, která je hodna předsedy přípravného výboru. Hlavně v počátečních letech to znamenalo únavně dlouhé a neplodné diskuse se sedláky a majiteli všech těch nejrůznějších potravinářských výroben po celém kraji. Bylo nesnadné, leč nezbytně nutné, přesvědčit je, aby pro naši společnost vyprodukovali všechny potřebné suroviny, které se nedaly, a některé stále ještě nedají, běžně koupit a které jsme si nemohli ani vyrobit či vypěstovat sami, v našich domácích podmínkách, přesto, že dříve bývaly, alespoň některé z nich, naprosto běžně a samozřejmě dostupné. Dnes máme již ustálený okruh, svých více méně spokojených dodavatelů, kteří se postupně nechali přemluvit a spolupracují s námi. Myslím, že toho nelitují, jelikož se svými výrobky, určenými původně výhradně jen na náš stůl, dokonce již běžně chlubí jako těmi nejlepšími důkazy jejich umění a nabízené kvality. Je zajímavé a potěšitelné, že v dnešní sterilní době dokáže stále více lidí velmi pochvalně vnímat jejich prezentace, například, nemoderních vaječných těstovin, čerstvých, ale i tučných sýrů a vůbec veškerých výrobků z neupravovaného mléka s velmi omezenou trvanlivostí, nejrůznějších masných výrobků ze speciálně chovaných a krmených jatečních zvířat či drůbeže, vyráběných dle minulosti přiblížených technologií a mohl bych v tomto výčtu pokračovat ještě dlouho.

Téma konverzace je u našeho stolu, samozřejmě, také přísně omezeno a to výhradně na sdělování jen těch nejlepších osobních zážitků z minulého roku v oblasti přípravy, podávání a konzumace výjimečných jídel a nápojů. Je věcí osobní cti a prestiže každého člena našeho spolku přispět se svojí trochou do společného mlýna nějakými originálními zajímavostmi a novinkami, z nichž ovšem pouze to nejlepší z nejlepšího má reálnou šanci se dostat do některého našeho příštího menu, aby si i ostatní mohli vychutnat to, co zaujalo jednoho z nás. Nejlepší a nejzajímavější návrhy vzešlé z obecné diskuse, která se bez problémů a nenuceně vždy rozproudí nad sklenkou digestivu ve zbývajících dvou hodinách do půlnoci, se poté společně posoudí a sepíší. S úderem půlnoci se kompletní jídelní lístek sestavený pro následující rok slavnostně přečte, načež se na něj připije, jak jinak, pravým šampaňským.

Další den je pak již naprosto všední, snad jen trošku obohacený ještě čerstvě voňavou vzpomínkou. Všichni se postupně rozjedou zpět do svých domovů, za svými rodinami, kterým zase a znovu musí po celý rok nakupovat v nejrůznějších, přesto vždy úplně stejných supermarketech, všechna ta příšerně zdravá, racionálně nechutná jídla. Nejlepší z nich jsou potom ty, která jsou navíc i důsledně zbavená veškerého tuku a s tím většinou i veškeré přirozené chuti a to vše ve jménu aktivního životního stylu a moderní štíhlé linie, která však přispívá pouze k tomu, že se v relativním zdraví můžeme s větší nadějí dožít své vlastní degenerace a postupné demence. A na to si můžeme připít. Třeba tou nejoblíbenější, chemicky obarvenou, limonádou, naštěstí tak sladkou, že to přerazí i její umělou chuť, kterou si ale můžeme vynahradit různými smaženými brambůrkami s příchutí, slanými nebo sladkými sušenkami, plněnými čokoládami a všemi těmi ostatními, neodolatelně lákavými, pochutinami, pojídanými ve velkém večer u televize k uklidnění nervů, po každém tom kaloricky přísně vyváženém dni.

Je tohle snad smysl našeho moderního života? Pro tohle jsme poslušně zavrhli naše tradiční a osvědčené hodnoty? Léty prověřenou a potvrzenou správnost stravovacích návyků našich předků? Abychom místo toho uposlechli všechny ty působivé reklamní slogany a tím vyhověli touze po větším zisku producentů masových výrobků bez hodnot, které by podle mne potraviny měli mít, jako jsou přírodní vitamíny, přírodní stopové prvky, ale hlavně přirozená, typická chuť každého jídla či výrobku, kterou by se měli od sebe navzájem odlišovat. Vždyť už jsme tak dalece zpracovaní, že si ani nevzpomínáme na to, že tyto hodnoty měli kdysi všechny potraviny sami o sobě. Jen zaslepeně a nadšeně tleskáme těm, kteří je do svých výrobků, v rámci jakési pochybné inovace, vyžádané moderním životním trendem požadujícím přibližování k přírodě, nacpou uměle poté, co je těch přírodních prvků nejdříve důsledně zbaví během výrobního procesu. A my to všechno pak radostně nakoupíme a s pocitem vlastního uspokojení spořádáme. Posléze se však velice upřímně podivujeme našim bujícím civilizačním chorobám. Kde se jen mohli vzít? Jakou skulinou mohli překonat a rozložit naše umělým zdravím napěchované imunitní systémy? Vždyť přece žijeme tak zdravě a jíme tak racionálně, nebo snad ne?