Nemohu lidem věřit upřímnost citu, pokud ho veřejně prezentují a vnucují širokému okolí okázalými gesty. Nemohu věřit upřímnou lítost člověku, jehož slzy jsou určeny k obdivu celého města. Stejně nemohu věřit upřímnou lásku člověku, který ji vytrubuje do světa silou, kterou nelze přeslechnout. A zrovna tak nemohu věřit ani upřímnou snahu o nápravu věcí člověku, který udělá naprosto cokoli, bez ohledu na možný přímý nebo i nepřímý důsledek svého jednání, jen když ho bude při jeho výstavně bohulibé činnosti pokud možno co nejvíce vidět.

Upřímnost je totiž pouze vnitřní, čistě intimní stav, který se v žádném případě nedá projevovat okázalou prezentací. Opravdu upřímný člověk to sám o sobě dobře ví, že je upřímný a úplně mu to stačí. Necítí proto už žádnou potřebu přesvědčovat o své upřímnosti ani sebe a většinou ani nikoho jiného. Okázalost je oproti tomu jen taková maskovací celta sloužící pro uschování záměrně nevyslovených důvodů, které s tím, co je předváděno, velmi často nemají vůbec nic společného. Ovšem kromě toho, že to prezentované má sloužit k prosazení toho utajovaného. Ale i přesto všechno je stejně téměř vždy tím prvotním a nejdůležitějším důvodem citově silně vypjaté veřejné prezentace pouhé, nicméně však zřejmě velmi potřebné, zviditelnění právě toho široce gestikulujícího a nikoli toho nad čím nebo ve jménu čeho je gestikulováno. Vždyť je to levná a velmi účinná reklama. A o to asi zřejmě jde především.

Začal jsem s těmito rozvláčnými úvahami poté, co se u rybníka najednou objevil stanový tábor ochránců přírody. Ne, že bych měl něco proti jejich činnosti, pokládám ji naopak, asi jako většina lidí, beze sporu za potřebnou. Nicméně nevím, zda tento můj pocit nevyplývá více z mých idealistických představ o jejich činnosti, než z její opravdové znalosti. Čím dále tím více se totiž ve mně probouzejí určité pochybnosti a to díky jejich metodám, které se stále častěji snaží při svojí činnosti používat a které se mi stále častěji přestávají líbit. Je z nich cítit zápach vědomého odklonu od původních ideálů těchto organizací. Opatrně pomalý, přesto ale pravidelný, postupný přechod k cílenému vytváření zřejmě potřebného dojmu vlastní důležitosti, nezpochybnitelné neomylnosti a vůbec celkového pocitu naprosté nepostradatelnosti v naší společnosti.

Tahle skepse na mě dolehla, když jsem si s nepředstíraným zájmem přečetl některé z mnoha jejich cedulí, které rozeseli po celém okolí. Předpokládal jsem naivně, že se dovím něco nového a zajímavého o místním zvířectvu a rostlinstvu a o tom, jak jim případně pomoci v době nouze. Avšak místo toho jsem všude narážel jen na samé výhrůžné výčty toho co je nepřijatelné a co jako občan tudíž nesmím dělat, dovolit, připustit. Ovšem překvapivě ještě více bylo příkazů co musím dělat a co také musím vyžadovat po ostatních a to ve jménu celku a naprosto nekompromisně. Nikdo už se však ani na chvíli nezdržoval s vysvětlením proč. Zřejmě si jsou dobře vědomi, že jakékoliv důvody mohou vést vždy jen k diskusím a že jejich výsledek může být nejistý, jelikož oponent může použít pádnější argumenty a to je asi nežádoucí. Proto jsou tedy mnohem jistější daná, nezvratitelná fakta, ke kterým lze sice zaujmout různá stanoviska, ale ty lze zase velmi úspěšně jednostranně napadnout vhodnou a hlavně halasnou kritikou. A když už je někdo kritizován ochránci přírody, tak je přece naprosto jasný škůdce přírody, nebo ne?

Z jejich útočné naléhavosti na moji obrannou opatrnost vyplynula pro mne otázka, zdali je opravdu tak životně nutné a nezbytné, jak je nám vnucováno, bezpodmínečně a někdy až hystericky chránit každý strom, každou rostlinku a také každého živočicha? S jasným uvědoměním si nepřípustnosti zbytečného utracení byť i jediného života je však první, co mne v této souvislosti dále napadlo, jen další otázka. Zda není tento přístup vlastně pouze jakýmsi schizofrenním popřením obecně platné a veřejně uznávané teorie o vývoji druhů a jejich přirozeném výběru. Tuto rozporuplnost vidím v tom, že zatímco pro minulost zůstává tato myšlenka neotřesitelně platná a naprosto samozřejmě a nezpochybnitelně uznávaná, tak pro přítomnost a pro budoucnost už zase tak naprosto samozřejmě a nezpochybnitelně, alespoň pro někoho, platit nemusí.

Je, prý, přece naší nejvyšší morální povinností vzepřít se a nedopustit zánik jediného živočišného nebo rostlinného druhu! Že už ale vyčerpal svoji schopnost přežít se však raději zamlčuje a účelově přehlíží. Že se ale někde jinde vyvíjí nějaký jiný druh, mnohem lépe připravený a vybavený pro přežití, kterému ten vymírající musí udělat místo, nejsou přece žádné smysluplné, natož pak přijatelné argumenty. Jenže pohleďme přímo do přírody. Královského lva, vlastně jeho přirozené instinkty, také přece nezajímá vůbec nic jiného, než jen to, že žere gazelu. Je mu úplně a naprosto jedno jestli je to právě poslední exemplář svého druhu. Není v tom však žádná sobecká arogance nebo bezohlednost. Ona je pro něj jen kořist. Pouze soupeř, který nevyužil svoji šanci přežít. Nic víc a ani nic míň. Měl by se snad za své vrozené instinkty stydět? Má si v bezesných nocích vyčítat, že on přežívá když ostatní ne? Nemyslím si, že by v tomto byla pravá podstata věci. Ta je daleko spíše v tom, že každé vítězství je pouze dočasné a rozhoduje jen o tom, kdo bude moci svést příští bitvu o přežití. A proto by se tomu majestátnému lvu mohlo jednou velmi škaredě nevyplatit, že tenkrát, pro hloupé sentimentální dojetí, nenasytil své potomky masem té gazely. Její nešťastný osud, před kterým ji chtěl zachránit by se velmi lehce mohl stát jeho vlastním osudem. Ale on to dobře ví, cítí, že by to mohlo takhle dopadnout a proto to také nikdy nedovolí.

Podobně se lze zamyslet i nad tím, že je nutno, prý, chránit také každý strom. Že snad vadí nebo zavazí? Jak by mohl někomu zavazet nebo vadit strom? Jsou ale takové situace, kdy by mohl. Třeba když továrna nemá místo pro zavedení nové bezodpadové technologie a tudíž bude muset vyrábět pouze starou i když vylepšenou metodou. Cenou záchrany toho stromu se v tu chvíli stane nepříjemná nutnost rozšíření nějaké skládky. To se ale ochranářům taky jistě líbit nebude. Nebo co když strom brání plynulému silničnímu provozu? Lze ho přece, tak jednoduše, objet. Ano, avšak je k tomu nutné trochu přibrzdit a znovu se potom rozjíždět. Cenou záchrany toho stromu se v tu chvíli stane špinavější ovzduší, než by bylo bez toho stromu, při plynulé dopravě. To se ale ochranářům taky jistě líbit nebude. Ovšem co teď, jak dál? Je vůbec možné aby vedla nějaká cesta z těchto bludných kruhů? Určitě ano, jenže je vytýčena názory, které jsou zřejmě pro někoho nevhodné a proto je třeba je neslyšet.

Zdá se tedy, že není smyslem věcí hledat lepší řešení. Jediný smysl toho všeho asi je prosadit vždy a všude řešení ochránců přírody. Vše ostatní by mohlo vést k diskusi a o ní jsem se už zmiňoval. Nechci tím ale říci, že ochránci přírody nejsou přístupni diskusi. Toho bych se nikdy neodvážil. Chci tím pouze říci, že jsou ochotni diskutovat pouze do chvíle, než se někdo zeptá na jejich vlastní opodstatněnost. Nebo třeba na to, kdo je pověřil mluvit jménem ostatních lidí. Případně, jak vlastně získali tu generální plnou moc od všech občanů, kterou tak často a rádi mávají v čele svých nesmiřitelných trestných výprav.

Zřejmě pro to všechno je nutné při ochraně přírody veřejně používat okázalá gesta. Aby si všichni lidé dobře všimli, že je tu někdo, kdo je připraven veřejně chránit jejich zájmy. Ale aby si přitom nevšimli, že je tu někdo, kdo skrytě rozhoduje o tom, co jsou jejich zájmy. A bude to dělat ať chtějí nebo ne. A pak je zde ještě jedna důležitá potřeba, aby se chvěl strachy z veřejného pranýře každý, kdo by se odvážil s ochránci přírody, vlastně s jejich činností, nesouhlasit. Spletl jsem se?