Mám rád samotu. Nevyhledávám ji sice záměrně ale pokud se mi již někdy naskytne, třeba jako dnes díky nevlídnému počasí, rád ji využiji. Občasná samota mi totiž umožňuje nerušeně a hlouběji se zamýšlet nad pravým smyslem věcí ale také, a to hlavně, nad smyslem a podstatou lidského bytí. Avšak nejen to. Umožňuje mi i doplnit si potřebnou životní energii, kterou z klidu a uvolnění čerpám. Všiml jsem si totiž, že čím více lidí okolo mne je, tím rychleji mi energie mizí a tím více se mi jí nedostává. Kdyby to nebylo tak negativní vůči ostatním, řekl bych, že přímo cítím jak každý člověk okolo mne mi odebírá kus mojí energie a s rostoucím množstvím lidí se tento odběr nejen zvětšuje ale přímo násobí. Ovšem nestraním se proto lidí. Naopak, cítím, že je potřebuji. Potřebuji vědět, že jsou. Potřebuji se s nimi stýkat. Rozmlouvat s nimi. Potřebuji jim však hlavně naslouchat, protože každý člověk má v sobě svoji naprosto jedinečnou a neopakovatelnou životní zkušenost, která je nezbytným dílkem do mozaiky pochopení světa. Nikdo se ale nikdy nesetká se všemi ostatními lidmi aby si mohl vyslechnout všechny jejich příběhy a tudíž ani nikdo není schopen pochopit celý svět i se všemi jeho temnými zákoutími. Každý z něj může pochopit právě jen tolik, kolik je schopen vyslechnout a pochopit ostatních lidí. Je však potřeba důrazně si uvědomit ten rozdíl mezi vyslechnutím a pochopením. Proto také nikdy s nikým nepolemizuji, proto také nikdy nikomu nevyvracím jeho názory ani nevnucuji jiné. Vím totiž, že názor může pramenit jen z vlastní životní zkušenosti, která podmiňuje vlastní vnímání světa. Kdyby člověk zavrhl své vlastní názory a přijal jiné, předložené mu cizími lidmi, takové které nemá podložené svým vlastním životem, nikdy by jim neporozuměl a uvrhl by se do věčného zmatku, který vede jedině k šílenství.

Proto mne také vždy velmi vyděsí, když má více lidí naprosto stejné názory. Obzvláště pak pokud se to týká vyšších názorových úrovní. Jelikož názory se od pravdy liší právě tím, že zatímco pravda se na vyšších úrovních slučuje, názory se na vyšších úrovních, díky rozdílnosti životních zkušeností, dělí. A pokud ne, vzniká davové šílenství. Snad nejhorší lidská nemoc jelikož bezohledně a nezadržitelně odebírá lidem jejich vlastní životní energii a dovoluje jim pouhé přežívání na té nejnižší úrovni člověka. Navíc je to nemoc velmi nakažlivá a vyvolávající těžkou závislost. Samotný jedinec si dokáže svoji energetickou sílu zachovat a rozdělit si ji tak, aby mohl všechno, co chce. V davu ji ale naopak, jak jsem již řekl, velmi rychle ztrácí bez možnosti to nějak ovlivnit. Dav mu ji svévolně, velmi rychle a hlavně úplně všechnu vysaje, jelikož je to jeho jediný zdroj síly, kterou nutně potřebuje pro svoji základní potřebu udržení se pohromadě, což je ovšem také jeho jediný cíl. Vysává si tedy veškerou tuto pro něj potřebnou energii z jednotlivců v něm obsažených a ti se tomu nemohou nijak bránit. Nezbývá jim poté již nic na vlastní vývoj a postupně jen degenerují na pouhý strach o to své teploučké místečko v davu. Protože co by si počali bez toho objetí plného bezpečí, nevyžadujícího žádné přemýšlení a přijímání osobní odpovědnosti.

Takových lidí, infikovaných náležitostí k davu, se důsledně straním, jelikož nejsou schopni, neboť jim k tomu nezbývá žádná síla, v sobě cokoli nést, natož pak něco ze sebe předat dál. A to je také ten důvod proč mám rád dny podobné tomu dnešnímu, kdy mohu být sám. Mohu se tím totiž ujistit, že nejsem součástí žádného davu. Že mám ještě pořád své vlastní myšlenky a své vlastní názory. A že mi také nechybí to nejdůležitější, což je odvaha k samostatnosti. Že ještě stále nemám strach z vybočení, které je nejbytostnějším projevem individuality, jímž by dav nesmírně utrpěl, neboť by ho mohl rozdrobit a tím pádem i zahubit. Proto nedovoluje jakýkoliv náznak samostatnosti nebo individuality a raději jej bez milosti zničí i s částí sebe sama, jen aby mohl přežít jako celek.

Jsem vždy nesmírně šťastný, když zjistím, že nepotřebuji ten hřejivý pocit bezpečí a sounáležitosti plynoucí z množství. Když si mohu ověřit, že mám ještě dost vlastní síly k otisknutí svojí stopy do hladkého písku kamkoliv před ostatní, hlavně však mimo rýhu vyrytou davem. Velmi mne potěší i každé, většinou náhodné, setkání s někým, kdo to také již někdy dokázal. Takový člověk není poměrně ani tak vzácný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Věřím, že každý má někoho takového někde ve svém okolí. Jen jde o to rozeznat ho mezi všemi ostatními. Je to ten, který ví, že ty nejcennější zkušenosti nikdy nepramení z prázdných slov ale vždy jen z vykonaných činů. Z vlastních činů podepsaných vlastním potem a někdy i vlastní krví. A že ta jeho pravda má tedy váhu součtu právě toho potu, té krve ale také veškeré síly, kterou musel vynaložit na její poznání. Je tedy pro něj velmi cenná a proto s ní i velmi šetří. Pokud o ní vůbec někdy mluví tak vždy jen klidně a tiše. Záleží mu při tom i na správném výběru slov, kterými ji sděluje, aby přesně vystihly její pravou podstatu. Takže když někdo spustí prudký vodopád hlasitých slov, plných vzrušení, je mi naprosto jasné, že jistě nehovoří o vlastním prožitku. Nanejvýš tak cituje zážitek cizí, kterému může jen ztěží rozumět. Nemá tudíž ani žádnou cenu ztrácet s ním čas, neboť takový člověk nemůže jinému člověku nic předat. On má jen potřebu mnoha slovy zmást pravdu o jeho vnitřní prázdnotě. Každé slovo, co řekne, potřebuje zdůvodňovat a přesvědčovat o něm hlavně sám sebe, což právě svědčí o tom, že nepředkládá myšlenky pramenící z jeho vlastního poznání. Takový člověk pro mne není nijak zajímavý. Naopak zajímavý je pro mne ten člověk, který se má s čím podělit. Úplně nejzajímavější je ale pro mne ten, který má také chuť dále se ještě obohacovat. Který se ještě neuzavřel, neustrnul v čase a pořád se zajímá o vše okolo sebe. Který, ač toho již spoustu našel, stále hledá dál, protože ví, že je neustále co hledat a že to stojí za to aby hledal. Který ví, že pouze další hledání mu umožní lépe pochopit a také lépe vysvětlit svoje nálezy pravdy o nichž ale také ví, že je nesmí nikdy nikomu nutit, neboť by poztrácely podstatu a smysl. Takový člověk, který si již pokorně uvědomil, že jeho pravda je právě jen jeho a nikdy není větší než pravda ostatních lidí, jelikož každá stojí kus něčího života. Ten, který se na základě tohoto svého lidského poznání snaží umožnit cizím životům, aby nabyli hodnotu a dočkali se spravedlivého ocenění a uznání právě přes jeho nepředstíraně upřímný zájem o ně. Jen s takovým člověkem, který toto všechno již poznal a ví, lze volně a upřímně hovořit. Jen takový člověk může druhého obohatit.

Takový člověk nebývá obvykle součástí davů. Je mu bytostně odporný, stejně jako mě, ten rámus. Hučení a křik a skandování cizích hesel. Má totiž dost vlastních zkušeností a názorů a z nich pramenících myšlenek na to, aby je nemusel sbírat na ulici. A hlavně také zná jejich vysokou cenu. Ví, že je zbytečné dělit se o ně s davem, protože ten jejich obsah klidně poztrácí a nevadí mu, že poté z nich zbude pouze a jen obal z prázdných slov. A právě v tom je hodnota setkání a zbytečnost srocení. Hodnota kontaktu člověka s člověkem, hodnota, která se v kontaktu s lidmi vytrácí. Je v síle srdečně darovaného a nikoli diktovaného individuálního názoru, zhodnoceného životní zkušeností. Je v síle individuální myšlenky vyztužené vlastním názorem a nebo někdy dokonce až přesvědčením. Je v síle, kterou byť sebehlasitější heslo davu stejně nikdy nepřekoná.