Asi jsem vystoupil z metra nebo možná z tramvaje, ale v tu ránu jsem to zapomněl, bylo to svým způsobem úplně jedno odkud a čím jsem sem přijel, hlavní bylo, že jsem se ocitnul pod kopcem, odkud jsem se tu noc hodlal dívat na konec světa. * Odněkud jsem se domáknul, že se má vykolejit Měsíc ze své dráhy a narazit do Země, nebo Země si to napálit do Slunce a potom Slunce vlítnout do černý díry, nebo možná to mělo proběhnout v nějakém jiném sledu, na každý pád jsem si byl jistej tím, že tenhle den je pro všecky vůkol ten poslední. * Dost mě rozčílilo, že přes ulici, za kterou byl ten vyhlídkovej kopec, nevede přechod. Jezdily po ní zběsile rychle nechutný auta a já, nebohý pozorovatel konce světa, jsem tak neměl šanci dostat se na druhou stranu. Pak jsem sice objevil podchod, ale na tom se mi zas nelíbilo, že i když je u metra, tak tam nemaj záchod, protože jsem si ještě chtěl před koncem světa odskočit a močit na semafor se mi nechtělo. Shodou okolností pár dnů nato jsem tam záchodky objevil, ale tu noc, kdy měl přijít konec světa, tam prostě nebyly. * Trochu jsem oddaloval konec světa tím, že jsem sledoval Měsíc, jak se blíží, a to tak upřeně, že mu nezbývalo než se srážce se Zemí vyhýbat. Jenže mi bylo jasný, že jednou polevím a pak zákonitě dojde k nejhoršímu. Děsně mě to vyčerpávalo. * Druhý den, když jsem se probudil doma, kam jsem se zas dostal nějakým neznámým způsobem, jsem se divil, že k ničemu nedošlo. Asi můj vnitřní hlas, který podle Havla přesahuje naše malá já, si ze mě udělal dobrej den. A nebo to nebyl ten pravej transcendentní hlas, ale nějaký chybný spoj v mé makovici. No nic. Hlavně, že jsme to přežili ve zdraví.
|