|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Olis mulla poika sulle
hiukan sanomista
Sen mie kuiskin kahen kesken,
jos se on mahollista.
Tokkopa tohit miule tulla
talonpitäjäksi,
pienen mökin iloksi
ja karjanhoitajaksi.
"Tumala, tumala, tumala ko kolena
tumala, tumala kolena"
Hiukan se mökki ahdas lie,
ja tiekin on pitkänlainen,
silti se meijät yhteen vie,
vaikk onkin vajavainen.
Tumala....
En oo koskaan rouvastellu
lankkisaappahissa,
vaan tallustelu virsuissa, ja
sarkavaattehissa
En oo päätäin kammannu,
en liikoja silitelly.
En oo liioin muita poikii
viereen vikitelly.
Tumala....
Mull on lehmät nutipäitä,
sarvekas on mulli,
läävä täysi lampaita, ja
pässin nimi Julli.
Sika sekä porsaita,
ja pari vasikoita
Eikö syki sydämesi
aatellessa noita?
Tumala...
Jollet sä usko sanojain,
ja sydäntäs et anna,
itseppä sitten mullit syötän,
elä huolta kanna.
Tumala....
Varttina
Setkání a rozloučení
Je důležité mít u toho zavřené oči. Pak s nimi bez ustání komíhat. Tímto způsobený vír vytvoří světelnou hmotu, vyplní celý vnitřek hlavy. Potom spojit ruku s rukou, nohu s nohou. Výdech, nádech, několikrát, zhluboka. A už světlo jezdí po celém těle. Vnitřní dívání prozkoumá každý záhyb, každou skulinu. Kde něco nehraje, tam pošle paprsek, chuchvalec záře. Kosti samy od sebe zalupou. Ve svalech brní. Srdce jede naplno. Strach, nádhera, údiv z překonání hranic. To on má rád.
*
Tentokrát jsem ho uslyšel hodně brzy, nemusel jsem čekat. Temně zlatá barva se mu líbila.
*
"Tak vstávej, jdeme do lesa," řekl.
"Nespěchej," trochu jsem se zasmál, ale drkotaly mi zuby. Moc velké důvěrnosti jsem si k němu nedovoloval každý den.
"Mám pocit, že mě chceš zkrotit," řekl a taky se zasmál, až zapraskaly okenice.
"Nevím, proč bych tě měl krotit, od toho jseš tady ty, jsi já, jenže jen když nemyslím, nemluvím, nesním, nevzpomínám, jseš já beze mě, takové to společné, co mám se světem, jseš moje spojení, jsi moje síla," odpověděl jsem mu, neměl jsem to asi dělat, ale on stejně vždycky ví, co si myslím, tak proč mu to tajit.
"Tak jdeme," zase zaznělo kdesi ve dřevě, teď v druhé místnosti.
*
Natáhl jsem si černé triko s hvězdnou oblohou na břichu. Paprsky vycházející z těchto mikrohvězdiček začaly ohřívat napjaté tělo, které bylo z čista jasna ve fázi doby ledové.
*
Žádné sluneční paprsky, ale noční světlo. Jenže vidění, když mi delší dobu běhalo tělem, hned rozeznalo každou větvičku, každé stéblo trávy. Zapřel jsem se nohama o zem, roztáhl ruce, podíval se do nebe a vydal se do lesa. Stoupal jsem do kopce jako slon. Cítil obrovskou váhu a tíhu. Ale našlapoval bez hlesu.
*
"Lehni si, zaryj se do země, ucítíš ji," jen tak skoro přátelsky prohodil.
Ušel jsem ještě pár kroků a lehl si na břicho, rukama se zabořil do jehličí, přivoněl k zemi.
*
Tělo se na jeho povel spojilo s lesní půdou, pak jsem se otočil na záda, nic jsem neviděl, v očích mi zůstala tma země. Jako bych se začal prodlužovat a zarývat se do hloubky, do nitra.
*
"Tak a já jdu," zašumělo v korunách stromů.
*
Začal jsem zase vidět, byl jsem lehoučký, skoro jsem se země nedotýkal, pomalu jsem si klekl na kolena, k odletu připraven.
*
"No dobře, ty jsi venku a mě necháš samotného," tak trošku vyčítavě jsem zašeptal, pomalu se otočil a vracel se dolů do chaty.
*
Napadlo mě, že je to lepší, když si pobíhá svobodně vzduchem, zemí a vodou, a už se mnou neprovádí tu drezúru, jako když se mi ukázal poprvé, kdy se zjevil jako nepříjemný despota a ničitel.Trošku jsem měl strach, že se už nevrátí, ale ve skrytu duše jsem věděl, že bude se mnou pořád. I když o tom nebudu vědět.
13.11.2002
5.6.2004 poupraveno
|
|
|
