|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Mol vánoční
--------------
„Tak už jsou tu opět Vánoce, vstávej má ospalá krásko, budeme se množit!“ Zahulákal motýl zabalený do vlněných vláken.
„No ty jsi romantik,“ Zachrchlala paní motýlice. Nepovídej, že jsou opět Vánoce?“
„Už je to tak, sotva se mol natáhne, uběhne rok, probudí se a už mu zase kručí v břiše. A co naši mladí, jak jim se daří? Vlastně je ani neznáme. Pojď se holka podívat, co se nám narodilo,“ Oprášil si starý motýl dlouhá křídla, zakroutil hlavou a kotníky u každé ze svých osmi nohou.
„Pamatuješ se, kam jsme je nakladli?“ Pokoušela se vstát i paní máma. „A dej pozor, kopnul jsi mne do pátého chodidla, nemotoro.“
„No ty přeci snášíš, já se starám o vše ostatní předtím.“ Vyšvihl se pantáta. „Podle mne budou někde dole v peřiňáku.“
„Krrr..“ zaskřípal peřiňák.
„Ani kukla, co budeme dělat?“ Ohnula svá dlouhá tykadla smutně motýlice. Byla i po roce krásná. Stříbřitý pel se jí na křídlech blýskal, jakoby se byla nalíčila na královský ples. A nad tykadly jí vyrostly dlouhé hebké chloupky, kterých si každá motýlí slečna považuje.
„Asi tu lidi uklízeli a jsme bez potomků,“ posmutněl i starý motýl.
„Ale co Tě nemá, pro jistotu jsem snášela i jinde, do svetrů ve skříních, do bot ve sklepě, do bund v chodbě. No tak vstávejte holomci, kde jste kdo?“ Zvolala paní máma a v tom se z různých míst bytu začalo ozývat „Uáách! Kde to jsme?“ nebo „Chrrr…pšík“ nebo „Fňuk, krr!“
Slyšeli jste někdy praskat kukly? To se musí nejdříve roztrhat hedvábná vlákna, pak se rozlomí slupka a z té musí vylézt, jako z mrňavého balíčku na nový svět pravý, velký vánoční mol. Takoví moli to nemají na světě vůbec jednoduché. Sotva se narodí, musí sehnat něco k jídlu. A jen, co se najedí, musí utéci, neboť pro šaty si jistě velmi brzy přijde vrchní nepřítel světa molů, člověk. Zejména po Vánocích, kdy již bývají bříška mladých výrostků plná, bývá člověk velmi velmi nevrlý. Okousaný svetr mu je totiž po Vánocích malý, košile je mu malá, trenýrky jsou mu na stehnech těsné a krátké…no prostě v tuto dobu motýlích žní člověka napadají různé nápady, na základě kterých vznikají jeho nová předsevzetí do nového roku. „Budu běhat. Budu méně jist. Změním své zlozvyky.“
Mladé moly zajímá nakonec jediné, aby je v jejich blízkosti člověk neobjevil.
„Chroustej a cpi se, než na náš přijdou,“ učí rodiče malého mola už jeho od prvních letů šatníkem.
„No chroustej a zmiz,“ předávají si pak mladí mezi sebou toto důležité poučení.
Mol vánoční a člověk žijí léta v dokonalé symbióze. Lidé se právě díky molům vánočním po svátcích nevejdou do většiny svých šatů, odloží je a koupí si konečně nové. Poté několik dnů plní svá novoroční předsevzetí a konečně začnou dělat něco pro své zdraví. Molové usnou a jejich larvy během roku mají co jíst. Celý kruh soužití člověka s moly se na Štědrý den uzavírá.
„A víš ty mamko, co mi na těch lidech přišlo vždycky na Silvestra zvláštní?“ Zasnil se starý motýl.
„Že nás vítají potleskem, viď?“ Zasmála se paní motýlová.
„To také, ale hlavně to, že neustále dokolečka musí něco pít.“
„Pít? Co je to?“
„No představ si, že prší a ty se musíš napít vody.“
„Brr, to je ošklivé, my molové přeci nikdy nic nepijeme,“ošklíbla se opět paní máma, „Nejsme žáby. Co Tě na tom jejich zlozvyku tolik prosím Tě bere?“
„No říkal jsem si, že bychom se mohli někdy o Vánocích pokusit o přípitek, co ty na to?“ doplnil svou myšlenku pantáta.
„Brr. Já zase na těch lidech nechápu,“ dala všech osm nohou důležitě v bok paní motýlová,“ no nechápu, proč se musí lidé neustále něčím vonět? No představ si to. Zalezu do deky, navoním se a jak mne najdeš?“
„No jak bych Tě hledal? Prostě ucítím Tě.“ Zvážněl starý mol.
„Nechci Tě můj milý podceňovat, ale když zalezu do nějaké deky z aviváže, čichej si jak chceš, nenajdeš mne, ani kdyby jsi se rozkrájel. A přišla jsem dokonce na to, že nás chtějí blbečkové rozvést tabákem..mrknej,“ zatáhla za tykadlo svého muže paní a ukázala mu místo činu pod dekou.
„No fůj,“ ošklíbl se starý mol.
„Fuj, jo, musíme si na ty lidi dát miláčku bacha.“
„Heleď, napadlo mne, nepřestěhujeme se někam, kde bude tepleji?“ Popíchl pantáta rozverte svoji paní molovou.
„To tak, jsem ráda, že to na Tebe přijde jen o Vánocích, to bys juchal několikrát do roka.“
„No to bych rád.“
„A tak pojď, zabydlíme se v tom fochu u topení,“ Zatahala najednou motýlová svého samečka a jak tam bylo horko…budili se čtyřikrát do roka, někdy dokonce i pětkrát a to vám najednou bylo v tom bytě tolik dětí, že lidé denně tleskali!
|
|
|
