Láska od koní

Honza čekal na tramvajové zastávce u Anděla dobrou hodinu a připadal si jako pes před masnou. V hlavě se mu sice honila směsice těch nejrůznějších a nejkrásnějších představ, ale kde nic, tu nic.

A v tom, co čert nechtěl, kde se vzal, tu se vzal Pepa, jeden z jeho nejlepších přátel z dětství. Sotva Honzu přes ulici spatřil, zamířil rovnou k němu: “Čau, co tady děláš?” Usmál se, až se mu ta jeho jizva pod levým okem posunula ke spánku.”

Honza s sebou cuknul a jen prohodil: “Ták. Musím si něco zařídit.”

“Není Ti něco?” Hrklo v Pepovi.

Ten se opět podrážděně ohradil: “Co by mi mělo být? Trochu zima, zapomněl jsem na svetr.”

“Honzo, je červenec, venku je třicet,” podivil se Pepa. “Když už jsme se tu tak potkali, nezajdeme na jedno?”

“Jak říkám, nic mi není. Teď to nejde, jsme přeci domluveni na zítra,” nepřestával na místě podupávat  Honza.

“Jo, zítra ve čtyři na zahrádce u Sliny, počítám s tím. Hele, cítíš to?” Pepa něco tušil. “Připomíná mi to růže, jasmín, fialky, konvalinky..nejsem botanik, já Ti nevím.“

“Co?” Trhl s sebou opět Honza.

“Fakt nejsi dneska v pořádku. To bys musel ten smrad cejtit…čichej pořádně..ty vole, to je z Tebe! Ty ses navonil, že jo?” Pomalu zacvičil tou svou jizvou opět Pepa.

“Ahoj Honzo, promiň, dneska nic nestíhám,” kde se vzala, tu se vzala dívka, která se zezadu k Honzovi ihned přitulila.

“Tak ty máš takovou pěknou větev a nic neřekneš?” Zabručel Pepa, rozloučil se a jako vyplašené zvíře zmizel v davu spěchajícím k metru.

Honza se za ním ohlédl, aby si byl jist, že odešel a oddechl si. Pak si otřel upocené dlaně o triko, vzal Barču za ruku a šli kamsi do přírody.

Druhý den byl natěšený Pepa u Sliny už v půl čtvrté. Ve čtyři obědnal rovnou dvě, ačkoli musel vědět, jak se jeho kamarád bytostně nevyzná v hodinách. V půl šesté se dočkal.

“Hele vole, sory, pláchnul mi potkan a tak mám zpoždění,” omluvil se Honza ihned ve dveřích.

“Jo, potkan. Ještě tu o Karkulce, ta byla taky dobrá, “rozesmál se Pepa. “Ale vylepšuješ se, minule Ti pláchlo metro.”

Dali se do řeči, jako obvykle. Baruška, jak Honza důvěrně nazýval svoji lásku, byla nejkrásnější bytost s velkýma ..těma, dálepak s krásnýma nohama, chytrá, úžasná, ve všem si rozuměli, byla hotové azurové nebe.

“A jezdí na koních..,”pokračoval ve svém dlouhém monologu Honza. “Než-li jde do školy, jede za tím svým Athosem. Hele, tuhle k nim přišla její kámoška a že budeme hrát pexaso..a ona tam byla kobyla, druhá kobyla, přišly mi všechny stejný.”

“Aha..tak to bude dobrá baba,“ skočil mu do řeči už poměrně znuděný posluchač. “Hele, víš ty, proč musí mít žena IQ větší než kůň?”

“Proč?”

“Přece, aby při mytí schodů nevypila vodu z kýble, ten neznáš?” Ožil opět Pepa.

“Blbče. Spíš mi poraď pro Barborku dárek, zítra jí bude devatenáct, “ svěřil se mu kamarád. Podle toho, jak zvážněl, bylo zřejmé, jak mu na tom dárku moc záleží..

“Když má ráda koně, tak jí kup koňskej salám, ne? Maji ho u vás naprosti v mastně, minule jsem ho tam shodou okolností bral dědovi.” Usoudil naprosto věcně Pepa.

“Ty vole, to je dobrý, to beru! Víš ona Barborka, kromě toho, co jsem Ti o ní řekl, má i smysl pro černej humor, jako já.” Pravil zamilovaný přítel a druhý den ráno ten salám skutečně koupil. A k němu natrhal kytici jetele a ke kytce přikoupil ve zverimexu kus sena a k tomu senu v zelenině mrkev. Barborce nakonec zabalil dárek do úhledné krabice ovázané zelenou stuhou – kterou na závěr fixou popsal úhlednými nápisy “Miluji Tě, miluji Tě”.

Měli sraz pod Petřínem u lanovky a když se uviděli, Barborka povídá. “Pojď k nám, teda, pokud Ti to nevadí. Mamka upekla dort a chce Tě prostě vidět.”

Než-li stačil Honza cokoli říci, už si jej táhla za ruku do blízké Malátovy ulice na ten dort. V levé ruce držel jedním prstem kytici a čtyřma dalšími prsty za provaz tu krabici s darem. A už zvonili na dveře s nápisem “Chvatíkovi”. Sotva podala paní Chvatíková oběma pantofle, sotva se stačil představit, Barborka mu nedočkavě vytrhla z ruky ten úhledně zabalený dárek a poděkovala za kytici, kterou dala ihned do vázi s koňskou hlavou na prostřeném stole.

“Vy také jezdíte na koni?” Optal se rodičů Barči nesměle Honza.

“Samozřejmě, po kom si myslíte, že ta naše holka je,” objal hrdě otec svoji dceru kolem ramen.

Společenský hovor probíhal bezbolestně, dokud Barča nezačala rozbalovat dárek. Mrkvi se zasmála, seno prý dá tomu svému Athosovi, pak ovšem vytáhla salám.

“Co to je?” zvážněla ihned přítelkyně a Honzovi bylo v té chvíli jasné, že mezi nimi dokonce existují i jisté rozdíly, kterých si doposud nepovšiml.

“Salám, no salám, “ vyschlo Honzovi v hrdle. Paní Chvatíková s panem Chvatíkem se po sobě podívali a odešli kamsi vedle.

“Myslel jsem si, že půjdeme na Petřín opékat buřty, víš, a neměli je a .. a tak jsem je všude sháněl .. ne … nedokážeš si představit, jak nikde nic neměli … a … a nakonec jsem sehnal akorát salám.”

“Aha…promiň, už to chápu, dobrý nápad. Mohli jsme si koupit u Vietnamce víno. A nezlobíš se, že jsme šli sem?” Usmála se Barča.

“Ale kdepak, rád jsem vaše poznal. Vezmu si ten salám zase zpátky a dám ho doma do mrazáku na příště, “ snažil se Honza vymoci ten dar od své lásky zpět.

V tom však vkročil do místnosti otec. Jakmile uviděl salám, dostal na něj asi chuť, kdo ví, přičichl k němu a povídá: “Co to je za salám?”

“No, salám, asi uherák, neptal jsem se, neptal jsem se…” Zabrblal ve špatné předtuše Honza.

“Blbost, to není uherák. Vy mlaďoši už ani nepoznáte maďarskej salám. Je to takový divně červený,” nedal se odradit pan Chvatík. “Mohu ochutnat?”

V té chvíli nápadník zbledl jako stěna. Pan Chvatík ukrojil kousek a chvíli ho v zubech zkoumavě žvýkal. Pak se optal: “Hm, ten ještě neznám, pokud se nebudete zlobit, přinesu vám k němu pepř a ocet. Odkud je?”

“Z Tesca od Anděla,” zalhal letitému chovateli koní Honza.

“Hm, mohu trochu užírat? Hanko, kde máme ocet?” Zavolal pan Chvatík do kuchyně na ženu. Ta přinesla jídlo a když dojedli, poprosila, zda by mohla také ochutnat. A tak konečně zmizel ten předmět doličný ze stolu.

“Jsi originální,” pochválila Barča při loučení v předsíni Honzu. “Naši totiž nedají celý rok uzeninu do huby, nikdy bych nevěřila, že je dostaneš na kus točeňáku.”