Rohlík

Karel Voska procházel v podivné náladě podvečerní májovou Prahou, ze dvorů voněly stromy a lidé klopýtali po dlažebních kostkách, jakoby nikdo z nich nechtěl domů. Nebylo mu dobře, ale nesměl se s tím chlubit. Včera večer totiž paní Vosková vyklízela lednici a on jí nedovolil vyhodit měsíc prošlé jogurty – taková ta rodinná balení, bylo jich škoda a nesnesl by, kdyby skončila v popelnici před domem. Aby žena nenadávala, dal je do igelitové tašky a před domem lžičkou vyjedl pěkně jeden po druhém. To ráno na druhý den by však nikomu nepřál. Sotva otevřel oči, usedl na záchodové prkénko a cestu do práce – alespoň v těch prvních chvílích, považoval za tak nemožnou, jako představu, že bude do téhož večera živ. Schoulen do klubka strávil na záchodě drahný čas, několikrát se k wc navrátil a pak, vysílený jako moucha spadlá pod ranním oknem, došel na autobus, přesedl na tramvaj a vstoupil do pracovního procesu pilného úředníka. Nesnědl ani sousto, pil čaj, co chvíli se nervózně vrtěl, odbíhal... Odpoledne, když měl opustit pracoviště, se cítil již poměrně zdráv. Žaludek byl sice stále rozbolavělý, těžko však říci, zda včerejší tajnou večeří či celodenním hladem. Jak tak přemýšlel, má-li se najíst či zda má počkat, vzpomněl si, že dnes musí ještě zajít do knihovny vrátit pět knih – kroutil hlavou, proč vše nechává vždy na poslední den a čím více nad sebou přemýšlel, tím více se nenáviděl.

Procházel ulicemi, ve kterých se objevovaly první kavárenské stolky a jeho hladové oči hledaly prodejnu lahůdek nebo pekařství nebo .. nebo cokoli. Malý stánek s párky na Florenci obešel s opovržením – sotva pan Voska ucítil páru rozvařených uzenin, cosi se v něm zvedlo, až musel zatajit dech. Měl štěstí, v bufetové jídelně U Kazdů měli kromě polévek a hotových jídel v ošatce i několik rohlíků. Stará paní s ruským přízvukem, spatříce pana Vosku zeleného jako stěna a chraptícího po několika chlebech nebo po suchém rohlíku, nic proti prodeji samostatného pečiva určeného pouze k polévkám nenamýtala.

„Neudělal jsem chybu“ – liboval si pan Voska cestou po Poříčí a dále k budově pražského Klementina. V pokmínovaném rohlíku vychutnával každé semínko, drtil je v zubech a jako dítě skrze ně sál vonný vzduch až do plic. Nic na světě nemůže člověku chutnat více, než-li právě rohlík! Dobrořečil té ženě a po chvíli litoval, že si ty rohlíky koupil pouze dva.

Na Staroměstském náměstí se však ranní potíže pana Vosky začaly navracet. Bolest v žaludku pomalu sesedala níže, až jej popohnala v běhu ke knihovně. Turisté v Praze mu nikdy nevadili, v ten den se však ploužili jako zbití psi a pletli se člověku do cesty, jako by to snad dělali schválně. Proběhl Mariánským náměstím, podloubím Klementina a v budově knihovny se snažil najít tolaetu. Nebyl natolik drzý, aby oslovil paní v šatně nebo leckoho ve frontě a optal se jej na tak citlivou věc. Pobíhal sem a tam, až si jej všichni stejně všimli.

„Kde jsou prosím toalety?“ přiklonil se konečně k budce postaršího pána ve vrátnici u vchodu do studovny.

„Tam pane,“ ukázal ochotně pan vrátný kamsi dozadu a vyžádal si průkazku. Věci, které člověk naléhavě hledá, bývají zapadlé co nejhlouběji v batohu a tak tomu bylo i v případě pana Vosky. Nervózně procházel různá zákoutí svého batůžku a ne a ne na kartičku narazit.

„Nemohl byste prosím...,“ optal se provinile vrátného pan Voska a když viděl, že bude muset kartičku skutečně najít, že ten muž nepoleví, našel ji.

„Tak vidíte, že to šlo,“ usmál se dobrotivě pan vrátný a pustil jej dále. Pan Voska proběhl dlouhou chodbou a zapadl na nejbližší toaletu. Sotva vykonal potřebu, zjistil, že došel toaletní papír...zasykal a poté šramotil v batohu po čemkoliv. „Ještě, že mám v báglu takovou myšárnu,“ zašeptal s uspokojením při pohledu na nepořádek, který denně nosí sem a tam. V tom však, co čert nechtěl, kdosi zabušil na dveře wc.

„Paní, jsou tu také další lidé,“ ozval se z poza oprýskaných dveří prosebný ženský hlas.

„Do háje, jsem na dámských záchodcích,“ pomyslel si pan Voska a opatrně, aby to nikdo neslyšel, přestal lovit papíry v batohu. Ani nedýchal. Co teď? Budu vypadat jako ouchyl..nevěděl, co říci a tak mlčel.

Další ženský hlas již nebyl tak schovívavý a slušný, jako ten první: „ta tam snad chrápe, nebo co!“

„No, to snad není možný...Nána jedna...teď dělá, že tam není...“

Pan Voska opatrně přisunul batoh s věcmi od spodní mezery dveří a malinko nadzvedl nohy, aby ženy neviděly nohavice.

„No, já se snad tady...“ uslyšel tu první a k tomu druhou...“ta tam snad onanuje, nebo co tam dělá...kačena...“

Přesně to by si mysleli...pomyslel si pan Voska...kdybych si mohl alespoň nandat kalhoty, ale není se tu pořád čím...no tento...hledal prosebně do batohu, zda se tam nezabělá kousek jakéhokoli papíru. Místo toho spatřil hrany knížek, které sem do knihovny nesl navrátit.

Za dveřmi se rozpoutávalo peklo...“babinec“ ... hartusil tiše pro sebe nešťastný návštěvník dámských toalet a za to za vše těm za dveřmi začal tu frontu přát.

„Jenomže, vždyť, co se jim dá divit?  Kruci...jak teď ven?  Kudy se teď dostanu ven?“ očima sledoval vysoké zdi staré budovy a už a ni nevnímal rozmluvy o tom, jak zajdou pro správce, jak vyrazí dveře, jak...jak...jak...hlasy pomalu utichaly, dokud neutichly úplně.

Pan Voska, sotva nahmatal v batohu a použil potřebný počet spotřebních věcí, opatrně otevřel dveře a s tlukoucím srdcem zmizel v knihovně. Vrátil knihy a domů...domů dorazil...jako vítěz nad tímto nemožně zapeklitým dnem.