|
Prapor
Ke správnému fanoušku hokeje patří dlouhý prapor na vysoké
žerdi, se kterým se pak může chlubit na zápase před televizními kamerami. Petrovi
s Michalem bylo dvacet a o hokeji nevěděli takřka nic. Kamarádi ve třídě
chodili s trojbarevnou šálou, holky v krásných pruhovaných
trojbarevných podkolenkách.
„Dnes hrajeme o zlato, nepůjdeš s námi zlato?“ Otřela
se o Petra Helča, která mu nebyla pranic lhostejná. Michalovi se zase líbila
její kamarádka Monika a tak oba přátelé z ničeho nic začali po škole
pokřikovat jako jeleni as ostatními: „Češi do toho!“ „Vyhrajeme!“ „Hoši, my vás
nedáme!“
„Musíme někde sehnat prapor
děj se co děj!“ Naklonil se k Michalovi Petr. V té chvíli oba napadl
jediný kamarád, který takovou věc má. Jmenoval se Jiří, který byl tělem i duší
technik, neustále po škole zalezlý doma s pájkou
mezi transistory a bůhví čím ještě. Jiří měl kromě toho pájení ještě jednu
zálibu – byl vášnivý sokol a jako každý sokol měl doma kromě sokolského kroje i
ten prapor. Petr s Michalem se tedy po škole za Jiřím vydali, nevkládaje do
svého plánu moc nadějí.
„Jirko, jak se máš?“ Zazvonili oba na plastové tlačítko na zelené
brance. Jirka vyšel se slovy: „Pojďte
dál, co potřebujete?“
„Ale nic, jdeme se na Tebe podívat, to se ještě smí, ne?“
Ozval se Michal.
„No tak pojďte, pivo nemám.“ Zahartusil Jiří.
„Nejdeme na pivo,“ ohradil se Petr, pak chvíli mlčel a když
se Jiří zastavil, opatrně se doznal: „Jirko, nezlob se, my dnes skutečně od
Tebe něco potřebujeme.“
„No tak ven s tím,“ rozesmál se Jiří.
„My bychom Jirko,“ zpomalil Michal, „ my bychom Tě chtěli poprosit, zda bys nám
nepůjčil ten český prapor, který vždycky vyvěšuješ na podzim nad vchodem.“
„Aha. Takže máš na mysli Svátek republiky. Náš prapor mám
dát Vám, do hospody, že jo? A k čemu?“ Rozzlobil se ihned kamarád.
„Mysleli jsme si, že bys mohl s námi jít zítra do
centra fandit chlapcům z Nagána, víš? Podpoříš je a budeš mít jistotu, že
se s tím Tvým pokladem nic nestane.“ Pokračoval opatrně Petr.
„Do hospody nepatří symbol státu,“ opět se zašklebil Jiří.
„Do jaké hospody? My ho nebudeme tahat do hospody, ale na
Staromák, víš, abychom fandili našim, abychom vyhráli, rozumíš?“ Snažil se
vysvětlit Jirkovi vše Petr.
„Vy tak něco vyhrajete. A jak se o tom ti vaši kluci
dozvědí, když budete na Staromáku čumět na bednu, jako na Dalas? Vy dva mne fakt udivujete, „zakroutil Jiří
opět hlavou, „ vy dva, kteří se mnou nezajdete ani jednou do sokola budete
fandit hokejistům, jo?“ Zasmál se starý sokol. „Běda, běda vám, pokud se o tom,
že jsem vám ho půjčil, dozví naši. A už vůbec mi nechoďte do cesty, pokud se
něco stane praporu.“ Jiří byl prostě dobrák a ten vzácný kus kamarádům skutečně
půjčil.
Petr s Michalem děkovali při pomyšlení na Helču a
Moniku v těch pruhovaých podpolenkáchděkovali za prapor ještě v parku.
Prapor jak kvůli Jiřímiu, tak i kvůli
holkám drželi pevně a mávali s ním, že byli nejvyššími v davu Ve shromáždění
fanoušků byli prvně, každý do nich strkal a nakonec jim ho podnapilí fandové
chtěli vytrhnout z rukou. Michal držel prapor jako býk, holky zfackovaly
protivníky a tak prapor zůstal
v rukou těch, kterým byl Jiřím zapůjčen. Při potyčce se však zlomila jeho
vyřezávaná nazdobená rukojeť. Pivo dalo pivo, kluci v Nagánu vyhráli a na
bolestné zranění praporu se ten večer nakonec zapomnělo. Druhý den ráno, když
se Petr probudil u pocuchaného symbolu státu s poněkud zkrácenou rukojetí,
začal s opravami. Izolepa moc nepomáhala a tak nezbylo, než-li sehnat
jinou žerď.
„Dejme tam vole násadu od smetáku, zavineme ji do praporu a
třeba si ničeho Jiří nevšimne,“ radil Michal, kterého po té oslavě bolela hlava
jako střep.
„Jo, dobrej nápad, zajdi domu a lohni vašim dřevěnou násadu
od smetáku,“ zareagoval ihned Petr, který jednak nechtěl mít doma další průšvih
a který zároveň neměl podobné rady rád. Nedokázal si totiž představit, jak do
násady od smetáku bude vyřezávat sokolský znak.
Michal najednou začal tvrdit, že žádné koště doma nemají, až
tak nakonec o tu násadu přišla školní uklízečka Pávková, která svou újmu rozhodně nepřešla
v tichosti. Halekala po chodbách, proběhla celou školu a jediné, co ji
nenapadlo, bylo rozbalit prapor v rohu třídy.
Michal s Petrem zazvonili odpoledne na kamaráda sokola
se slovy plnými díků. Jen co jim však Jiří vyšel naproti, už hartusil: Ukažte
prapor, jdu ho zkontrolovat,“ nebezpečně zamžoural v jakési předtuše
očima. Radost z úspěchů chlapců z Nagána ani s Petrem ani
s Michalem rozhodně nesdílel, řval cosi o hospodách, sebral prapor a
odešel s ním do dílny.
Je tomu již skoro 20 let a dodnes Jiří přes svoji veškerou
šikovnost ten znak sokola do smetáku nevyřezal. Dodnes hrdě vyvěšuje 28. října
prapor na oné kradené násadě ve svých vlastních oknech. Uklízečka Pávková je
prý již po smrti, jen ta vlajka z jejího smetáku se nesmrtelně vznáší ve
větru na památku těch slavných hokejistických dnů.
|
