Štrůdl

Únava z celodenní práce na chalupě tepala v jeho žilách až do čtvrté hodiny odpolední. Závěr neděle pokaždé začíná tím, co nesnáší a čemu se pan Hron snaží vyhnout – probíhá totiž balení věcí a souboj s babičkou, diskuse, co poveze a co nepoveze do Prahy.. Koncem minulého týdne doma vyhodil půl tašky shnilých máslovek, šel s nimi po chodbě a tenké igelitce praskly uši.. Kolikrát už babičce vysvětloval, že není slon, že sní denně maximálně dvě máslovky a to ještě večer, protože v práci jíst hrušky z pochopitelných důvodů nemůže. Přesto před chvílí, cestou do kuchyně potkal další naditou igelitovou tašku, ze které se smály žluté hruštičky. Zakroutil hlavou, otráveně sedl za stůl a nad kafem, které pil celý věk, otráveně koukal na hodiny.

„Tak už abych se začal balit,“ otočil pan Hron bělmo k hodinám a vyrazil do předsíně. Síň byla prázdná. Igelitku s máslovkami opatrně zastrčil za dveře – zapomene ji tam, vyslechne si posléze do telefonu několik spílání o dobrém ovoci a bude klid.

Tašky do auta začal nosit jako divý. Věci v kufru nerovnal, aktovka s ponožkami se rozsypala, no co, obsah tedy nacpal jak se dalo někam dozadu – to byl nápad, dávat ponožky do takové brašny!

„Standó, vzal sis ty máslovky? Kde jsou? Připravila jsem Ti je sem ke zdi.“  Ozvalo se pojednou odkudsi z předsíně.

„Určitě jsou už babi v autěé!“ zalhal pan Hron rozpačitě, jakoby ve spěchu nikoho nevnímal.

„I ty Kubo, pořád musíš mít někoho za zadkem! Pořád někde něco ztrácíš….pojď si pro ně…“ zaskřípaly dveře.

„Cožé?“

„…že tu máš ty hrušky povídám, jsou na mě těžký…ty trdlo.“

„Babi, já jich přeci tolik nesním. Nechceš dát něco Vařilovům? Přes týden budu doma sám.“

„jen si je vem…a žes mi to připomněl! Nevzal bys Vařilovic Petra s sebou do Prahy? Má jít k doktorovi, už jsem mu to napůl slíbila.“

„A to mi říkáš babi až teď? Když mám vyjet?“, zrudl pan Hron.

„Tak počkáš..nevím, kam pořád spěcháš? Někdy Ti mám pocit, že sem za mnou jezdíš, jen abys měl body“, vyčítavě pohlédla k panu Hronovi babička do tváře.

„Jaký body??, neudržel se pan Hron a bez boje vyběhl z auta pro máslovky. „Jak blbec tady celý víkend makám a pak tu budu poslouchat takovéto řeči?!“

„Počkej Stando, pro Petra dojdu..“ vzala babička hůl a šla se domů učesat.

Pan Hron si tedy mrzutě sedl do auta, pustil rádio a ve zpětném zrcátku sledoval vrata od Vařilů. Petra Vařila vidí rád, jediné, co není schopen za ta léta na svém sousedovi tolerovat, je ta jeho pomalost. Všude se zastavuje, s každým se vykecává, má-li poséci zahradu sekačkou, hodinu  čistí lištu, olejuje, brousí – prostě to, co normální člověk stíhá za deset minut, na to potřebuje Petr Vařilů celý den.

„Á, konečně, loučení,“ usmívá se pan Hron pobaveně do zpětného zrcátka, sledujíce scénu, kterou má za ta léta neučenu nazpaměť – „áno, teď si něco Petr zapomněl – je to v tašce, nebo doma? No jó, v kapsičce je peněženka!“ Další polibky, jablíčko do kapsy…no jó...to je důležitý...pan Hron se tou podívanou v autě natolik uklidnil, až se zvedl a šel svého souseda také přivítat a pomoci mu s věcmi.

„Ahoj Stando, to nechej, ty dvě tašky vezmu přeci sám,“ s dobráckýma očima prosí Petr Vařil příchozího a ochotného souseda, zatímco se mu dostává od pana Hrona stejně laskavé odpovědi:

„Ále já Ti s tím Petře pomůžu, dej mi to!“

Na Petra platí rozkaz, na dotazy „bych, bys, mohu“ odpovídá desetiminutovým prologem zakončeným nekonečnými díky „jsi hodný, to je dobrý...“

„Dělej, budou zácpy, jedem,“  dostává Petr konečně od pana Hrona rozkaz.

„Kam ho honíš, chudáka? Hoří nebo co?“ zamračila se babička.

„Babi, nehoří, ale musíme jet,“ trpělivě tabrumlal pan Hron už od auta, následován Petrovým chápavým „jo, jo, promiň, nevěděl jsem, že tak pospícháš, promiň…kam si mám sednout? Dopředu?“

„Jo, dopředu Petře, sedej a zapni si pás, ať neplatíš tiscku policajtům“, rozevřely se zevnitř dveře.

Kdosi buší do okénka – venku je slyšet babička se svým…“ten náš kluk dělá zas jak blázen“  a skrze druhé okénko se dobývá paní Vařilová s talířkem a nakrájeným štrůdlem na cestu

.

Pan Hron, sotva ten štrůdl spatřil, udělal tři hluboké nádechy: „paní Vařilová, co vy tady s tím?“

„No, upekla jsem, ať máte na cestu něco dobrého, Jirka Ti to bude držet a dávat přikusovat.“, otočila paní Vařilová na řidiče své hluboké hnědé oči.

Pan Hron pokývl hlavou a vzal štrůdl.

„Díky mami a zítra v pět přijedu…jo…a nezapomeň…“ Petr nestačil už větu dokončit, neboť řidič spěšně vytáhl okénko a nastartoval.

„Nechceš Stando kousek?“ ihned po výjezdu přiložil ke rtům pana Hrona Petr první slíbený kousek závinu, až mu s ním umastil pravé sklo brýlí.

„Ne, díky Petře, sněz si to prosím,“ trpělivě odolal pan Hron , „zapni si ten pás.“

Podzimní krajina se rychle smrákla, povadlá tmavá řepková pole kvetla prožloutlými místy, déšť na státní silnici odrážel světla automobilu k nebesům. Oba v přátelském rozhovoru probrali život, práci a tak a cesta pomalu ubíhala, ubíhala až k moři všudypřítomné tmy.

„Petře, musíš se dívat, prosím Tě, mohu…“ na chvíli se odmlčel pan Hron na křižovatce, dívaje se z okénka upřeně na levý pruh. „je to…zprava…dobrý?“

„Dobrý, dobrý,“ pochvaloval si Petr své poslední sousto, až mu od zubů padaly drobky.

„Díky,“ vyrazil jak blesk pan Hron do křižovatky…V tom odkudsi do předního pravého boku přišla dunivá rána, která auto roztáčila po vozovce, dokud dvěma koly nezapadlo do škarpy. Div se nepřevrhlo. Snažíce se oba zjistit, co se děje, hleděli jeden druhému do tváře – žiješ? Jo, dobrý, co Ty?“

„Petře, proč jsi mi říkal, že je to zprava dobrý? Tys tam nic neviděl...?“ roztřeseně a nechápavě  hleděl pan Hron na svého spolujezce.

„Promiň, Stando, promiň…“ nabíral zděšený Petr krokodýlí slzy…“myslel jsem, že se mne ptáš na ten závin…promiň, nechtěl jsem...“

„Nechtěl...to snad ani neni možný,“ položil pan Hron hlavu zdrceně na volant.

Od těch dob se u Hronů na křižovatkách neříká „dobrý“ ale říká se zásadně – „volno!“