...nelépe noc prožíval stopař Gùes, lovec Læcer, tajemnými silami zmítaný Đuròn i vypravěč příběhu, kronikář Tambilis...

Ani Gùes na tom nebyl lépe než ostatní. Prožil již mnoho podobných nocí, osamocen vprostřed lesa při sledování zvěře, místo, kde složil hlavu této noci, však mělo podivnou moc.

Gùes se hnal lesem, prodíral se mlázím, přeskakoval padlé kmeny a smýval stopu v potoce. Ale marně, dvounohý tvor, který ho pronásledoval, byl zkušený ve stopování. Co chvíli se shýbl, prozkoumal ohnutá stébla slámy, drobounké oděrky na kůře stromů, zdvihal nasliněný prst, aby zaznamenal každou změnu směru větru. Byl to vyrovnaný soupeř. Znal les stejně tak dobře jako Gùes, ač se v něm nezrodil, pocházel z města kdesi u vodopádu dole po řece. Zato Gùes v lese žil od narození, jehličí mu bylo prvním ložem a skloněné větve jedlí střechou jeho příbytku. Voda z peřejí mu byla lahodnější vína, zpěv ptactva jeho milenou hudbou.

Teď však nevnímal švitoření v korunách, přítelkyně s ozdobnými pírky na křídlech ho zavčasu varovala před blížícím se nebezpečím, nepřítel mu však byl stále blíž. Vyběhl na paseku, chvíli se zastavil a pohlédl zpět. Spatřil, že pronásledovatel není sám a že dává pokyny svým druhům. Chtěl rychle uskočit zpět do stínu stromů, když tu ostrá bolest takřka naráz projela z obou stran jeho hrudí. Chvíli se ještě potácel a než padl do trsu bobulí, spatřil dalšího tvora, černě oděného, jak vybíhá z druhé strany paseky. Poté se jeho mohutné paroží dotklo chladné země…

Læcer mlátil zběsile pěstmi, plácal roztaženou dlaní po svém zmítajícím se těle.

Ležel připoutám k jakémusi padlému stromu, zapadající slunce mu oslepovalo zrak a kol sebe pociťoval sladkou vůni. Zakrátko seznal původ té vůně, celé jeho nahé tělo bylo pomazáno medem, který mu stékal od hlavy přes hruď a svalnaté nohy až do vyschlého jehličí u paty kmene stromu.

Po chvíli ucítil na pravém boku bolest. Pohlédl tam a zřel obrovského brouka s mohutnými kusadly, jak mu rve jimi z těla malý kousek kůže s masem a souká ho do svých útrob.

Zem u jeho nohou se počala vlnit a nadzvedávat, z jejího nitra postupně vylézali další a další brouci a vrhali se na bezmocného Læcera. Jeho srdce ještě tlouklo pod odhalenými žebry, když zaslechl sborový hlas, řeči skřetí, vycházející z netvorů na něm chtivě hodujících:

„Děkujeme ti otče, žes nás nasytil…“

Đuròn, kterého tyto noci trápily již četně let, nezažíval očarování úplňkem poprvé. Dosud ležel schoulen a zachumlán do kožešiny na svém loži a potichu si mumlal slova v záhadné řeči.

Ležel na měkounkém loži v bohatě zdobené komnatě a ubíral se do říše spánku. Ten se ho vbrzku ujal a dal mu odpočinout.

Vprostřed místnosti pojednou vzplanul oheň s ĝysterovým dýmem. Barevná oblaka se seskupovala nikoli v tvary věcí jemu známých, viděl plout kol sebe samá písmena v podivné řeči. Dosud znaků těch nespatřil, však náhle jakási jiskra blýskla jeho pamětí.

Viděl malého chlapce, který je na návštěvě u strýce, uznávaného čaroděje. Sotva se batolící vyžle se vysápalo na stoličku a shodilo k zemi velikou knihu. Chlapec hleděl na tajemné znaky a cítil i jejich poselství. Strýc k němu přistoupil, zalistoval v knize a pravil:

„Jen si vše řádně prohlédni a zapamatuj, možná jednou všemu porozumíš a bude ti to ku prospěchu, Đuròne!“

A se smíchem vševědoucího pak knihu uložil do police.

Ano, on byl tím chlapcem a znaky plující komnatou byly stejné jako ty, které zahlédl v knize. Jeden nápis stále zaujímal Đurònovu pozornost. Snažil se rozpoznat význam znaků, ale nedařilo se mu to. Když už měl k rozluštění toliko krůček, oblačný nápis vylétl pomalu otevřeným oknem a počal se vznášet vzhůru. Đuròn bleskurychle opustil lože, vylezl oknem na střechu, zalitou měsíčním světlem, a po jejím hřebeni následoval mizející znaky…

Inu, nemohu vynechat ani to, jak této noci bylo mně. Usnul jsem mezi prvními.

Obklopovala mne naprostá tma a pach čerstvé smoly. Prostor kol mne byl dle ohmatání zaoblený, místnost však neměla oken ani dveří. Tu jsem pocítil podivné pohupování a šplouchání. Seznal jsem, že pluji po vodě a mým vězením je vydlabaná tykev. Co chvíli narazila o kameny, nebo se točila vprostřed víru či pod peřejemi. Házelo to mnou ze strany na stranu, a i když jsem ulehl k podlaze, ta se v mžiku stala stropem. Byl jsem potlučen a hlava se mi motala.

Po jisté delší době plavby - jak dlouho tomu vskutku bylo jsem neseznal v neustálé tmě, pomalu otřesy ustaly a vytušil jsem, že jsem již poblíž širokého a klidného ústí u našeho drahého města. Radost mne jímala s nadějí, že zruční rybáři našeho krále, čekající dnem i nocí na zprávy v tykvi, mne zachytí do svých sítí a vysvobodí.

Zanedlouho se má domněnka stvrdila, zaslechl jsem hukot vodopádu, ke kterému jsem spěl, i volání rybářů:

„Kassar bude šťasten, další zpráva od Tambilise je u vodní hráze města!“

„Však je dosti veliká, napněte více sítí pod vodopád!“

Mocný proud se chopil tykve a ta i se mnou počala padat do hlubiny. Náhle její pád cosi zarazilo. Zaradoval jsem se ještě více.

„Máme ji!“

„Teď ji jen vytáhnout a …“

„U Ĥorama, síť se protrhla!“

 Rychlostí blesku padala tykev až ke dnu propasti. Sítě neudržely její váhu a zakrátko jsem pocítil ohromný náraz o hladinu jezera. Málem jsem pozbyl vědomí, ale v chvíli následující jsem pocítil opět prudký pohyb. Tykve se chopil proud mizející v útrobách země. Nakonec jakási mohutná síla chopila se tykve a počala ji otevírat.

„Tak mi konečně Ĥoram seslal písaře kroniky mých libých činů!“ pravil můj vysvoboditel.

Vzhlédl jsem k němu s díky, které mi zamrzly na rtech. To sám Qñèv stal se mým novým pánem…