Poslední sen v minulé ukázce patřil  váženému uctívači bohů Aenlebovi, a co ostatní?...

Prostá Ninrut, neznalá hovorů s bohy, ale věrně vždy naslouchající přáním i tužbám žaludku svého muže, neměla klidu ani ve spánku.

Tak jako v bdělosti, věnovala se přípravě pokrmu pro svého muže. Měla na paměti, jak velice mu zachutnal Ŗôrův lăċkabûs, a proto se rozhodla potěšit ho touto lahůdkou. Sama se vydala do nebezpečí lesa pro med a bobule. Konečně se jí podařilo najít vykotlaný strom, kde bylo tušit lesní včely. Namísto včelího hnízda však narušila hnízdo ôiů, kteří ji zuřivě napadli. Zachránilo ji jedině potopení do tůňky v potoce. Celá zmáčená a s několika žihadly dorazila konečně domů a začala chystat jídlo.

Celou chýší začal vonět lăċkabûs a netrvalo dlouho, dorazil Amar. Zavětřil, radostně pozdvihl svoji ženu v mohutných pažích, políbil ji a vrhl se k míse. Cpal se, jako by od rána nejedl. Spokojeně si pomlaskával, najednou mu ale vypadla z ruky dřevěná lžíce. Sehnul se pro ni pod stůl a již se nepozdvihl. Padl v křečích k zemi, kol úst měl pěnu a příšerně křičel.

Nebohá Ninrut seznala, že uvařila pokrm svému nejmilejšímu z jedovatých  bobulí…

Nedaleko polehával Klov s ostatními mladými lovci. Ani jeho nitro nezůstalo ušetřeno obav, však zprvu se zdálo, že jediný zažívá cosi lepšího.

Òr vyslyšel jeho proseb a dovolil mu opustit výpravu, aby se mohl navrátit do Ķràkϊşovy osady za svojí vysněnou Râskou, kvůli níž již mnoho nocí nespal. Dlouhá byla cesta po proudu, musel se prodírat lesy a slézat skaliska, naštěstí narazil zanedlouho na starou loď, kterou ponechal Đuròn zakotvenou nedaleko místa, kde se s ním setkali, ale strach jim nedovolil navrátit se pro ní. Teď se mu hodila, Òr nemohl přijít o lovce i o člun, proto Klov až do této chvíle neměl možnost využít síly a rychlosti proudu řeky.

Pojednou zaslechl nad sebou děsivý křik. Byl to mohutný samec caerfy, stále ještě rozzuřený ztrátou družky, který sháněl pár soust k nasycení hladových mláďat. Lovec v lodi na volné řece byla jedinečná kořist. Spustil se střemhlav k hladině a vrhl se na kořist. Klov, varovaný křikem, zděšeně vzhlédl k nebi. Krev mu ztuhla v žilách, ve strachu o život se vrhl přes bok člunu do vody. Ale ani tam si nepolepšil, žravé šarquje jako blesk vyrazily ze svých skrýší a zamířily k tělu ve vodě. Shůry na Klova dopadal stín mohutné caerfy, zespodu již pociťoval první kousnutí zubů šarquejí.  Měl ale neuvěřitelné štěstí, caerfa nezvládla zbrzdit včas svůj smrtící pád, šarqueje se vrhly na novou oběť a Klov se vysoukal hbitě zpět do bezpečí lodi, zatímco jeho dva dosavadní nepřátelé teď zápasili mezi sebou.

Ještě mnoha dalším nástrahám a nebezpečím musel uniknout, než zacítil vůni kouře z milířů. Radostně vběhl na paseku, kde Dêpidos vyprávěl příběh svůj, své lyry a mrtvého přítele. Jaké však bylo jeho překvapení poté, co zjistil, že dým nestoupal z milířů, ale z očouzených koster vypálených chýší v korunách stromů. Nalezl jen několik zohavených těl přátel a na králově chatrči vzkaz psaný známou rukou:

Jsem jako pravý Qñèvův syn, jiným životy bere, mně ho však navrátil. Druh Ïštanŷš se navrátil se mnou vykonat trest nad Ķràkϊşovými skřety, stejně jako nad zrádným Ĝaššem. Teď jsou z nich všech moji otroci, ženy mi dají nové bojovníky. První z nich, která měla se mnou, Môsnisem Ukrutným, to potěšení a čest počít nového hrdinu, mezi těly zabitých uhlířů a ve světle hořících korun, nosí jméno Râska...