O králi lovci a zakleté lesní víle
dílo již staršího data, napsané společně se sestrou o dva roky starší ode mne
Za dávných časů v jedné zemi uprostřed hlubokých lesů, jezer a hor stál královský hrad. Žil v něm mladý král, jehož nejmilejší zábavou byl lov a toulky lesem. Ucházelo se o něj mnoho princezen, které mu přišly nabídnout svoji krásu a bohatství, ale král však stále dával přednost lovu. Jen málokteré se za dobu marného čekání podařilo alespoň zahlédnout ho pod okny, jak uhání na svém koni se smečkou psů pryč od hradu. Marně čekaly na jediné slůvko či pohled panovníka a po několika dnech královy nevšímavosti i přes dobrou péči služebnictva a dvorních kuchařů se navracely domů.
Jednoho dne král pronásledoval krásnou rychlou laň. Ta mu unikala tak dlouho, až ho zavedla do nejvzdálenějšího koutu království. Lesy tam byly temné jako noc a všude číhaly zrádné bažiny a nebezpeční dravci. Podle pověsti tam sídlily i síly zla a jejich pán i sluha, zlý černokněžník. Uštvaná laň našla v hlubokých bažinách svoji smrt a rozzlobený král se bez úlovku vracel domů. Vtom zahlédl na nebi bílou holubičku, jak se míhá nad hustými korunami starých stromů. Pokusil se ji zasáhnout ranou z kuše, ale ve výhledu mu bránily větve. Ty i zpomalily letící šíp a ten sice holubičku zasáhl, ale pouze ji poranil. Král si ani nevšiml, že holubičce upadlo pírko, které se po dopadu na zem proměnilo v útržek brokátové látky.
Holubička ještě několikrát zatřepetala křídly a pomalu dopadla na okraj bažiny. Král ke své kořisti seskočil z koně. Když zaslechl její žalostné cvrlikání a podíval se do jejích vylekaných očí, slitoval se nad ní. Dal ji do své lovecké kabely a zamířil zpět ku hradu. Náhle k němu přiběhl jeho nejvěrnější pes a v tlamě nesl kousek zlatem vyšívané brokátové látky, lehké jak vánek a hebké jako pavučina. Král si nedovedl vysvětlit, jak se v takové pustině objevil tak zvláštní útržek látky. K ránu dorazil na svůj hrad, kde na něj čekala další netrpělivá princezna. Ani si jí nevšiml a zamířil do svých komnat a začal ošetřovat holubičku. U dvorního zlatníka nechal vyrobit zlatý stojan se zlatým bidélkem a postavil ho vedle trůnu. Holubička se za pár dní uzdravila a stala se jeho věrnou společnicí i při toulkách lesem. Ale pojednou jako by krále lovecké štěstí opustilo. Holubička mu buď vlétla do jisté rány nebo zpěvem upozornila královu oběť na nebezpečí. Král se vždy rozhněval, ale když se podíval do jejích očí, neměl sílu ji potrestat.
V bažinách skutečně žil starý zlý černokněžník. Před časem se ucházel o ruku nejkrásnější dcery královny lesních víl. Ale ta ho odmítla pro jeho ukrutnost. Černokněžník s pomocí temných sil lesní princeznu zaklel v bílou holubici. Doufal, že se brzy stane kořistí krvelačných dravců, šelem nebo krále posedlého lovem..
Jednoho dne se černokněžník podíval do křišťálové koule, aby zjistil, zda se již jeho přání splnilo. Spatřil ale nemilou věc. Viděl holubičku sedět na zlatém bidélku po pravici krále, který poslouchal její zpěv. Černokněžníka popadl hněv a vyvolal opět z bažin síly zla. Proměnil se v obrovského orla, černého jako smrt. Drápy měl ze železa a ze zobáku chrlil oheň. Obyvatelé lesa zděšeně prchali před strašným stínem velikého ptáka a hledali pomoc u královny. Královna se ulekla, svolala všechny své víly a šla hledat svoji zakletou dceru. Věděla, jaké ji hrozí nebezpečí.
K večeru král vyjel na lov a holubička ho jako vždy doprovázela. Psi zachytili stopu velkého kance a král nesledoval nic jiného, než svoji smečku. Kanec před psy utíkal do hustého houští, kam holubička nemohla letět, protože by si polámala křídla a poranila se o ostré trny. Letěla proto vysoko nad lesem. Královna na ni marně volala, holubička ji neslyšela, protože byla příliš daleko.
Najednou se od černé skály odlepil tmavý stín a zamířil k holubičce. Kovové drápy se leskly v zapadajícím slunci a oheň spaloval špičky stromů. Královna s pomocí svých dcer zavolala naposledy hlasem, který uslyší jen příslušník jejich rodu. Ale zase marně. Vtom si holubička všimla, že slunce najednou zmizelo a ucítila veliký žár. Pohlédla vzhůru a uviděla orla, jak se na ní řítí. Nešťastná královna si vzpomněla na sen, který se jí té noci zdál. Slyšela ve snu tajemný hlas, který jí říkal, že má moc jednou v životě dát zvířeti dar lidské řeči, a to pouze na tři slova. Vyslovila své přání a holubička z posledních sil zavolala: „Pomoc, králi můj!“
Král sebou trhl v sedle a vzhlédl k nebi. Spatřil orla a bez zamíření vystřelil šíp připravený na kance. Zasáhl orla přímo do zlého srdce. Kapky jeho krve se při dopadu na zem měnily v odporné jedovaté pavouky a sám orel při dopadu dostal svoji původní podobu ohavného černokněžníka. Krvežízniví pavouci se na něj vrhli a po zakousnutí do jeho těla se rozpadli v prach, který stejně jako zbytky jeho kostí rozvál vítr do celého světa.
Holubička znaveně dosedla do králova sedla. Král ji vzal do dlaní a přemýšlel, zda se mu jen nezdálo, že zaslechl v pustém lese lidský hlas. Ustaraně holubičce uhladil rozčepýřená pírka a řekl jí:“I když jsi jenom zvíře, jsi pro mne nejmilejší bytost na světě“ a políbil ji na hlavičku. V tu chvíli se králův koník mírně zhoupl a v jeho náručí se ocitla krásná dívka v nádherných zlatem vyšívaných brokátových šatech, lehkých jako vánek a hebkých jako pavučinka. Překvapený král si povšiml, že na pravém rameni chybí na šatech právě ten kousek látky, který našel v lese jeho pes tehdy, když holubičku postřelil.
Brzo byla na hradě slavná svatba. Král si vzal za ženu dceru královny lesních víl, kterou si zamiloval dřív, než spatřil její pravou podobu. Zmoudřelý král vydal mnoho nových zákonů a nařízení, aby lesní říše nevyhynula. Zakázal lovit zvěř jen pro zábavu a lidem daroval dobytek, obilí a půdu, aby netrpěli hladem. Od té doby žili v království spolu v míru lidé a zvířata, král i jeho lid.
Škoda, že dnes nikdo neví, kde ta země leží. Lidé by se mohli od potomků krále lovce a jeho nevěsty mnohé naučit. Jen ta smítka prachu ze zlého čaroděje občas zaletí někomu z nás do oka a oživí v něm dávné zlo.
Obrázek malovala sestra Lucka |