Petala jsem za Fialou. Musela jsem si to nechat
vysvětlit. Před dveřmi jsem se tak tak zastavila,
abych nevrazila do řady lidí čekajících na podpis.
„Sorry, můžu předběhnout?“ omlouvala jsem se a
aniž bych čekala na odpověď, sama jsem se
prodírala dovnitř.
A uviděla Petra, jak si klidně sedí v křesle a
podpisuje plakáty, památníky, vstupenky a všechno
možné.
„Fili,“ vydechla jsem.
Petr vzhlédl a usmál se, když mě uviděl:
„Tak co? Líbilo?“
„Ach jo. No samo, že líbilo, bylo to skvělý,
perfektní koncert. Co mi k tomu řekneš dál?“
„Promiň, Pavli, omlouvám se, ale když jsem
uslyšel, že neznáš Mňágu, tak mě napadlo...“
„...že si ze mě vystřelíš. Že si vymyslíš
postavičku Petra Šedého, abych nevěděla...“
„...že jsem to já, Petr Fiala,“ dodal, viditelně
spokojen s výsledkem.
„Ale proč zrovna Šedý?“
„To je jedno, je to taky od barvy a mě v té chvíli
nenapadlo nic lepšího. Nenapadá tě, že je to
vhodnější než třeba Zelený? Nebo Žlutý? Dovedeš si
představit, jak by to vypadalo? Petr Zelený, Petr
Žlutý. No fuj.“
„A Petr?“
„Nechtěl jsem ti moc lhát. Ale upřímně, jsem moc
rád, že se to povedlo.“
„Hm a já jsem tu byla za...“
„Za nic. Nikdo to nevěděl, kromě ostatních členů
Mňágy a...“
„A koho víc, že?“
Právě, když jsme byli v téhle části duchaplného
rozhovoru, vthrli dovnitř kámoši a já jsem se ujala
představování:
„Tak tohle je Tomy alias Petr Nekuža, Honza
alias Martin Knor, Jarda alias Jaromír Mikel, Milan
alias Lukáš Filip, Robin alias Pavel Fadrný, no a
Pavel, alias ty.“
„Nejdůležitější osoba a dáš ji nakonec,“ brblal se
smíchem Pavel.
„Nejlepší nakonec, jak se říká,“ smála jsem se taky.
Vlastně jsem byla moc ráda, že to tak dopadlo.