“Bojuj tak, jak nejlíp umíš” řekl s výrazem největšího posměchu. Podívala jsem se na něho přivřenýma očima, jako bych i tak chtěla vyjádřit své opovržení. Stiskla jsem meč ještě více. Celé mé srdce v sobě chovalo jedinou myšlenku: pomstít se. Vzpomněla jsem si na krásný úsměv Emerin, se kterým umírala. Vypadalo to, jako by jen usínala. Když se smrt rozprostřela na její tváři a pokryla krásnou pleť, první slzy byly prolity. Ještě dlouho potom, co u místa věčného odpočinku Emerin rozkvetly konvalinky, mé slzy skrápěly božský Aronaut, jedinou vzpomínku, co po sobě zanechala. Dlouhé týdny uplynuly, než se má duše vyléčila z nenahraditelné ztráty. Ale potom se něco stalo. Jako by se mi vrátila všechna síla, tolik postrádaná v období smutku. Vsedla jsem na nejrychlejšího koně Emerina království a o několik dní později sesedala před hradbami Tevolovi pevnosti. Vypadala opuštěná, ale nebyla to pravda. Brzy se kolem mě vyrojili její obránci, spoutali mě, odebrali zbraně a odvedli svému veliteli. Ten jim rozkázal mi ruce uvolnit a požádal je o odchod. Potom přede mnou dlouho stál. Klidný a soustředěný, kdežto ve mně to vřelo. Zaťatá pěst pod pláštěm svírala rukojeť Aronautu. Na druhé ruce jsem měla stříbrný prsten, jediný, který jsem nosila. “Kolik přemáhání mě stálo, když jsem ve svém srdci chovala smutek. Teď toužím po jediném.” “Pomstít se?” zeptal se klidně Tevola a usedl na trůn. Chvíli mlčel, jako by zvažoval moji řeč, poté jen pokrčil rameny. “Ani se nezeptáš, proč jsem přijela?” vykřikla jsem nahněvaně. Tevolův klid mě rozčiloval. “Ať tak či onak, teď už se odsud nedostaneš. Nemoudře jsi učinila.” Ještě více jsem stiskla meč. Tevol byl moudrý vládce, to jsem musela uznat i ve své zaslepené zuřivosti. Ale jeho vojáci byla jen banda hlupáků, když na Aronaut nenarazili. Jak je převyšovalo Emerino vojsko! Ostrý meč a chytrý úsudek: věci, které jim umožnily dobýt mnoho cizích království. A jak se potom vracívali, špinaví, vyčerpaní, zbrocení potem, ale přesto šťastni… Ze vzpomínek mě vyrušil Tevolův hlas: Nezabil jsem ji já, ale můj syn Lektus. Nemůžeš se mu divit. Je mladý, horkokrevný, nerozvážný. Musíš uznat, že by to na jeho místě udělal každý v jeho věku. Kdo by zaváhal, kdyby měl takovou příležitost? Zabít svého největšího nepřítele a tak se ho navždy zbavit…” “Emerin nebyla váš nepřítel, snažila se s vámi žít v míru!” vyhrkla jsem zoufale. “Za mír považuješ války? Smrt? Utrpení?! Kolik našich statečných vojáků zemřelo jen kvůli tvé královně! Ale abys věděla, nejsme tak krvežízniví. Za životy našeho vojska si vzal můj syn jediný.” Stála jsem tu se svěšenou hlavou. Co jsem mu měla říct? Měl pravdu. Jen slib, že budu věrně sloužit královně v dobrém i zlém, mě nutil být stále při ní. Zvedla se ve mně další vlna odporu, vyvolaná posměšným hlasem Tevola, kterým vyslovoval jméno Emerin. Vzrostl ve mně nový pocit: chuť zabíjet. Dosud jsem nikoho neposlala do síní mrtvých, i když jsem měla tisíce možností. V boji, když jsem stála nad zraněným vždy se ve mně něco zlomilo a já nedokázala bodnout. “Chceš ho zabít?” ozval se náhle Tevol. Jeho zcela vážná tvář byla vytesaná z kamene a v očích se zrcadlilo to, že svou výzvu myslí doopravdy. “Chceš svého syna poslat na smrt?” zeptala jsem se pomalu. Tevol se ušklíbl a posměšně řekl: “Nepopírám, že jsi v boji velmi šikovná. Takové historky se dostaly i k nám. Ale slyšel jsem také, že se bojíš smrti.” Poslední větu pronesl pátravě, jako by mu velmi záleželo na mé odpovědi. “Chceš se přesvědčit?” “Bojoval bych s tebou, ale zákon si žádá své. Pokud tedy chceš…” “Chci!” vykřikla jsem. “ Proč bych měla otálet?” Tevol jen nadzdvihl obočí. “Dobrá, dobrá. Můj syn má ale ostrou čepel a ty jsi přišla beze zbraně.” “Ne, všechny mi odebrali tvoji lidé. Ale přesto můžu bojovat.” “Chceš nějaký náš meč?” zeptal se. “Tohle mi stačí,” odpověděla jsem mu a vytáhla Aronaut. V přítmí zazářil jako blesk a na chvíli oslepil Tevolovy oči. Držela jsem ho v ruce přímo proti němu. Vládce pevnosti jen polkl. Věděl, že žádná z jeho zbraní se nevyrovná královskému meči. A také věděl, že když sekne, nenechá po sobě nic živé. “Tak co, králi,” vysmívala jsem se mu teď já “ještě máš chuť za mnou poslat svého syna?” “Jistěže ano. Lektusi, pojď sem.” Otevřely se dveře a v nich se objevil urostlý mladý muž. Jeho svaly ze železa obepínala košile posetá množstvím zlatých ozdob a šperků. Obut do vysokých okovaných bot, s dýkou za pasem a čelenkou přepásající jeho dlouhé černé vlasy, mi připadal jako král ze Staré říše. Z jedné zdi sundal meč a posměšně si mě prohlédl. Nebylo se mu co divit, byla jsem o víc než hlavu menší a železné svaly mi chyběly. Lektus se otočil ke svému otci a s hlubokou úctou k němu řekl: “Otče, s kým to mám bojovat? Vždyť je to téměř ještě dítě! To že je ta ochránkyně Emerina království?!” “Nemusí se bojovat jen slovy. Ty jsi ji zabil a já ti přísahám, že neuvidíš příští ráno,” odpověděla jsem mu místo Tevola a napřímila se. V ruce se mi zaleskl Aronaut. Ovšem Lektus ho neuznal za hodno pohledu, místo toho se jízlivě zeptal: “A co tvoje přísaha Thefulda?” Bezmocně jsem sklonila hlavu. Moc dobře jsem věděla, jak to myslí. Kdysi jsem složila slib, že nezabiji ve svém životě živého tvora. Ve Staré říši panoval král Thefuld. Jako jediný se vyhýbal válkám a dobyvačným výpravám. Měl se, osvobodit říši a nastolit mír. To se mu nepovedlo a zemřel ještě jako mladý při přepadení jeho pevnosti. Neměl nástupce a tak jeho rod vyhynul. Dnes několik osob skládá jeho přísahu a zavazuje se tak k ideálu, který měl. Kdysi, ještě jako malá holčička, jsem se nedobrovolně zúčastnila jedné bitvy. Skřeti přepadli naši vesnici, zapálili ji a povraždili její obyvatele. Ale muži vzali sekery, cepy a kosy a šli se pomstít. Skřetů ale bylo příliš mnoho. Brzy už nezbyl jediný muž. Potom si jeden z těch ohavných tvorů všiml mě. Vystrašeně jsem stála na kopci. Skřeti se blížili. Náhle se ozval výkřik a já spatřila, jak moje maminka, schovaná v křoví, vyběhla v touze mě zachránit, Ale skřeti zvedli své meči. S hrůzou jsem pozorovala maminčin výraz ve tváři, když klesala s dýkou v srdci k zemi. Potom prolétl šíp a zabodl se netvorovi do krku. Tehdy mě zachránili stateční muži z Druhého kraje a vzali mě s sebou. Byla jsem už úplný sirotek… Tato příhoda ve mně zanechala hluboké rýhy a byla to vlastně věc, která mě později přivedla k myšlence složit Thefuldovu přísahu. Od té doby jsem skutečně nikoho nezabila. A ani teď nemůžu, i když přede mnou stojí vrah mé nejlepší přítelkyně, mé královny, mého vzoru, mého smyslu života. A já ho mám šetřit jen kvůli této přísaze. Byl si toho dobře vědom, protože se vychytrale usmíval. Ne, to nebyl úsměv, to byl pomstychtivý škleb. Slib neslib, měla jsem chuť mu Aronaut bodnout do zad. Lektus se otočil ke svému otci a opovrženě pravil: “Není to žádná protivnice, nech ji jít.” Na to se otočil a zvolna odcházel. Pro něho to skončilo, ale pro mě ne. Vzpomněla jsem si na krásný úsměv Emerin, když si povídala s přáteli. Na upřímnou radost čišící z její tváře, když vítala své vojáky, šťastně se vrátivší z dobyvačné výpravy. Na její nežná slova, kterými utěšovala zklamané a povzbudivý úsměv, kterým obdarovávala nemocné. Zvedla jsem meč a v nekonečné nenávisti ho mrštila za Lektusem. Prořízl vzduch a zabodnul se do jeho zad. Zastavil se, ohlédl a s úžasem na mě pohlédl. Stála jsem tam a nemohla se vzpamatovat. Teprve když můj nepřítel klesal k zemi, padla jsem na kolena a sepjala ruce: “Prosím za odpuštění! Prosím za odpuštění! Prosím za odpuštění…” Lektusovu tvář zošklivila smrt. Přesto jsem v ní ale stále viděla ten pomstychtivý škleb, který vystřídal úžas. Vypadalo to, jako by mi hrozil. “My se-ještě-setkáme,” řekl namáhavě a skonal. Padla jsem tváří k zemi. Do týlu mě uhodila tvrdá pěst. Pozbyla jsem vědomí.