|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
5.kapitola-Jmenuji se Sýkorka! A večer konečně přišel. Uprostřed vesnice byl zapálen velký oheň a kolem něho seděli indiáni s bubínky, nejstarší lovci kmene a podnáčelníci. Za nimi potom obyčejný lid. Všichni byli zticha a obraceli svoje tváře na mě. Těšilo mě to, ale upřímně řečeno dost znervózňovalo. A potom vystoupil Vinetou. Mlčky a pomalu přišel až ke mně a pravil: „Bledou tvář teď čeká slavná chvíle. Nejdříve ale musí s Vinetouem a s jeho bratrem Old Shatterhandem vykouřit kamulet míru a přátelství. Je připravena?“ Zbytečně se ptal. Na tuto chvíli jsem čekala celé odpoledne. Nesměla jsem být ale ukvapená, to by zničilo svátečnost situace. Proto jsem pomalu a rozvážně přikývla. Věděla jsem, co slovo kamulet znamená i jak se používá, ale provádět to ve skutečnosti, to bylo něco jiného. Přesto jsem přikývla, musela jsem to překonat. Sesedli jsme se v kruhu, Vinetou sňal ze svého krku svou nádhernou dýmku a nacpal ji. Potom ji přiložil k ústům, šestkrát vtáhl a šestkrát vyfoukl kouř nahoru, dolů a do všech čtyř světových stran. Potom ji podal mně. Teď nastala má velká chvíle. Poprvé jsem měla okusit, jaké to je, když se s někým uzavře mír a přátelství. To první jsem považovala za samozřejmost a to druhé za velkou čest. Vždyť kdo by se mohl chlubit přátelstvím s Old Shatterhandem a Vinetouem, natož tak slavnostně uzavřeným! Opatrně jsem dýmku vzala do ruky a vtáhla. Tabák mě zašimral v krku, ale naštěstí jsem se nerozkašlala a mohla pokračovat. Vtáhla jsem ještě pětkrát, pokaždé velice opatrně a přesně tak, jako to dělal Vinetou, vyfoukla. Podala jsem dýmku Old Shatterhandovi, také on zopakoval proces a jakmile skončil, Vinetou promluvil: „Tím bylo uzavřeno přátelství a mír mezi bledou tváří, Vinetouem a Old Shatterhandem na celý život.“ Potom vstal a já s druhým lovcem, který mezitím poodešel kousek stranou, také. Teď jsme stáli naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Neuhnula jsem, i když bylo těžké čelit tak upřenému pohledu. Po chvíli Vinetou slavnostním hlasem promluvil: „Poznal jsem na bledé tváři, že chce konat dobro a pomstít každé zlo. Poznal jsem na ní, že i když je ještě dítě, chce bojovat po našem boku za každých okolností. I když není z našeho světa, chce náš svět chránit a zabraňovat nesmyslným potyčkám. Vážím si toho a prohlašuji jako nejvyšší náčelník Apačů, že se Pavla stává tímto okamžikem Apačkou!“ Pootevřela jsem pusu údivem. Tak já jsem indiánkou! Ale moc času na přemýšlení jsem neměla, protože Vinetou hned pokračoval: „Velice si vážím toho, že chceš chránit naši zemi a všechny, kdo mají dobré úmysly. Proto dostaneš jméno Sýkorka a budeš chránit dobro, lásku a spravedlnost. Budeš vždy tam, kde to bude potřeba. Po boku Vinetoua a Old Shatterhanda zneškodníš nepřítele, ale nikoliv zabitím, ale trestem. Ať se nikdy nedostane do popředí zlo, nenávist a podvod, ale ať zvítězí pravda, spravedlnost a láska. A tímto okamžikem se Sýkorka stává velkou přítelkyní Vinetoua. Howgh!“ Zírala jsem na něho, ale to už mi vetkl do kapsičky na vestě orlí pírko. „Jako důkaz nového přátelství a přijetí do kmene Apačů Mescalerů,“ vysvětlil. A to už přistoupil Old Shatterhand a Vinetou mu uvolnil místo. Lovec se na mě, jako předtím Vinetou, dlouze podíval a pravil: „Když jsem tě potkal v prérii, hned jsem věděl, že jsi něčím výjimečná. V očích jsi měla takovou odhodlanost, jakou jsem ještě u nikoho neviděl. Hned jsi mi byla sympatická. Souhlasím s tím, co řekl Vinetou, budu velmi rád, když budeš bojovat po našem boku. Ale bojovat nikoli zbraněmi či pěstmi, ale slovy. Doufám, že se nám společně podaří zabránit některým nespravedlnostem. Chci se stát taky tvým dobrým přítelem. Přijímáš?“ Jak bych nemohla! Vždyť tohle, tohle byl ten okamžik, který jsem si vždycky přála zažít. Uzavřít přátelství s nejslavnějšími muži celého Divokého západu. Páni!!! „Přijímám a velmi si toho vážím. Slibuji, že naše přátelství nikdy nezradím a že se budu snažit, velmi snažit zabránit všemu zlému. Tohle jsem řekla a nikdy to nezměním! Howgh!“ Dívala jsem se Old Shatterhandovi přímo do očí a když se naše dlaně spojily, cítila jsem takový zvláštní pocit. Cítila jsem, že tohle je začátek. Začátek něčeho velkého. Stáli jsme tu tak proti sobě, ruce pevně semknuté, s upřeným pohledem z očí do očí snad celou věčnost. V nějakém posvátném mlčení jsme tak potvrdili naše přátelství. Připadalo mi, jako by se zastavil čas. Teprve po nekonečně dlouhé době pustil mou ruku a podal mi malý přívěsek na kožené šňůrce. Překvapeně jsem se na něj podívala. Bylo to dřevěné kolečko s vystupující hlavou Sýkorky a třemi orlími pírky. Byla to krásná práce. „Každý, kdo tenhle přívěsek uvidí, bude vědět, že ho nosí statečná a odvážná dívka. Věřím, že taková budeš a že mou důvěru nezklameš,“ promluvil tiše Old Shatterhand. Mluvil tiše a vážně, nevtipkoval jako jindy. Měl teď jiný hlas a i já jsem teď věděla, že na humor teď není čas. A tak jsem se stala Sýkorkou.....
|
|
|