|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Pozdě v noci se na skále objevil stín. Známé kočkovité tělo se hbitým pohybem protáhlo kolem stěny a zastavilo se v napjatém očekáváním. Srst byla napnutá, celé tělo bylo jedno velké soustředění a čekání, co bude dál. Najednou se přikrčilo a pohlédlo dolů. Dva studené body u viděly ohníček a vedle něho schouleného člověka, jeho největšího nepřítele. Body ho chvíli pozorovali a potom se otočily a tiše se vytratily do tmy.
To byla už druhá noc, co Iligorn strávil ve strachu. Sice spal, ale častokrát se v noci probouzel, zvedal se a opatrně se plížil okolím. Vzpomínal na chvíli, kdy se v noci probudil a uviděl přímo nad sebou dva svítivé body. Kdyby se vlk odrazil a skočil, Iligorn by už nežil. Ale on se ani nedivil, když se ráno probudil živý.
“Najdou si lepší a čestnější způsob boje, než kdyby mě zavraždili ve spánku,” řekl si a hasil zbytky ohně.
Měl v úmyslu přejít hory, i když si nebyl tak určitě jistý, jestli to dokáže. A proč se tedy zbytečně vystavovat nebezpečí? Chtěl varovat druhý národ před vlky a vůbec před nebezpečím, k teré se zrodilo. Cítil to jako dobrovolnou povinnost.
“Třeba to nejsou lidé, ale i tak to jsou moji bratři. Myslím, že k nim mám blíž než k lidem.”
Iligorn nevěděl o Elfech a už vůbec netušil nic o jejich způsobu života. Přesto šel a vlastně se vydával ohrožení života, protože chtěl varovat úplně neznámé bytosti. Byla to neuvěřitelná odvaha a dobrotivost. Byla to jedna z věcí, které si později Sim nejvíce vážil.
Ten se nevydával do hor za důvodem varovat lidstvo, to ho ani nenapadlo. Cítil k lidem zášť a stejně jako jeho druhové je nenáviděl. Vydal se do hor za účelem zjistit něco o neznámém nebezpečí. Mohl se samozřejmě se svým přítelem vrátit domů, ale ani to ho nenapadlo. Chtěl stůj co stůj vědět, odkud vlci pocházejí. Nevěděl určitě, jestli to zvládne, ale důvěřoval svým Elfím smyslům. A také měl Sim daleko více štěstí, než Iligorn. Postupoval rychle vpřed. Lehce přeskakoval překážky na cestě ve svých mokasínech a snadno si hledal směr. Iligorn se plahočil po sutích napadených kamení a těžko zdolával skalky, které mu rostly před očima. Orientační smysl, budiž, měl, ale podle čeho se orientovat, když všude byly jen skály, skály a zase jenom skály? Postupoval pomalu a ještě k tomu byl k smrti unavený. Obyčejný člověk by pravděpodobně už dávno svou pouť vzdal nebo by padl únavou, ale Iligorn nebyl přece obyčejný člověk. Vydržel proto, že se podobal Elfům. Sim mu to potom řekl. Ale teď od sebe byli ještě daleko, daleko…
Tak ušli mnoho a mnoho dní. Přespávali v jeskynních, jámách vyhloubených deštěm, pod převisy skal. Usínali se strachem a vstávali s vyhlídkou na celodenní a neuvěřitelně namáhavou pouť. Ani jeden z nich si nepostěžoval ani slůvkem a odhodlaně se vydal dál. Přímo před sebe! Neuhýbat a jít, jít, jít… Dny ubíhaly se stejnou šedivostí, bez žádného v zrušení. Ale stál někdo z nich o vzrušení? Ne.
A přece se stalo. Bylo krátce po poledni a Iligorn se zvedl po hodinovém odpočinku na další cestu. Asi dvě hodiny šel, když v tom se zastavil a zíral do propasti pod sebou. Přímo před ním se bez očekávání, bez ohlášení propadala dvě stě metrů hluboká propadlina s temným jezerem na dně. Až se Iligornovi zatočila hlava. Raději se otočil a chtěl se vrátit. Opravdu chtěl. Naneštěstí ten den se v horách zvedala vichřice. Ta teď zesílila a poslala Iligornovi lavinu k amení. Tak tak, že uskočil. Byl ale zavalen a v sutinách mu zůstala noha. Zkoušel ji vytáhnout. Nešlo to. Nešlo to! Iligorn se podíval nahoru. Neměl žádnou šanci se sám dostat ven. Ale kdo by se tu objevil? Tady? Teď? Sklopil hlavu a ponořil se do dlouhého a neklidného spánku.
A přesto blízko někdo byl. Sim. Podle podivné náhody šli oba dva přímo proti sobě, tudíž se neustále přibližovali. Za těch několik dní už byli blízko. Stačilo by pár hodin, než by na sebe narazili. Jak by to dopadlo za obyčejných okolností, to nikdo neví, ale teď…
Sim skákal přes kameny a rychle postupoval dopředu. Elfové měli krásnou vlastnost. Energii, kterou přes den ztratili, načerpali v pouhých tří hodin spánku. Sim jich spal okolo pěti denně a každé ráno se cítil osvěžený, jako by byl první den jeho poutě. Tak i teď se cítil silný a rychlý. Snadno zdolával překážky. Na oběd se přece jen zastavil a vylovil z vaku malou veverku, kterou dnes ráno ulovil. Rozžehl oheň a na něm si ji opekl. Neměla moc masa, ale to bylo neobyčejně chutn é. Po skromném obědě se natáhl v trávě a na hodinku usnul. Potom vyskočil čerstvě jako laňka, podupal oheň, vzal vak a vydal se dál. Najednou se zastavil. Jeho velmi citlivé uši uslyšely zvláštní zvuk.
“Jako by se odněkud sypalo kamení,” pomyslel si a zrychlil. A opravdu, po pár minutách se před ním objevila čerstvě spadlá lavina kamení, z které část spadla do propasti pod ní. Sim se usmál, sluch ho neklamal. Kdo by na jeho místě kromě Elfů uslyšel tak vzdálený zvuk? Snad Iligorn. Iligorn!
Sim zbystřil. Zdálo se mu, že u laviny uviděl nějaké tělo. Elf? A tady? Sim už nemohl pochybovat. Opravdu tam někdo byl. I když se mu to zdálo neuvěřitelné, seskákal po kameních až k lavině a přiblížil se k tělu. A náhle…
“Člověk!” zvolal zlostně. Jeho úsměv se vytratil ze tváře, místo ní nastoupil vztek. Probudila se v něm zášť proti lidským stvořením a neustále rostla. Vzpomněl si, jak jim lidé zabrali zemi. Vždyť to byla jejich země! Nejradši by si vynadal, že nešel dál.
Iligorn ho slyšel. Obrátil hlavu a oči se mu třikrát zvětšily. Nemohl tomu uvěřit. Viděl před sebou Elfa! Tak to je obyvatel té země, na druhé straně hor. Iligorna se zmocnila hluboká pokora. Nemohl se ani hnout. Cítil se před Simem tak maličký. A tak špinavý.
“Elf!” vypravil ze sebe.
“Co tu dělá zástupce odporného národa lidí?!” zvolal. Chtěl by utéct, ale připadalo mu to nezdvořilé. Navíc bylo vidět, že člověk je zraněný.
“Šel jsem vás varovat,” vypravil ze sebe ohromeně Iligorn.
“Varovat? Před čím?”
“Před vlky, co se tu potulují. Jenže to nejsou vlci, ale poslové zla, kterému nerozumím. Promiňte.”
Najednou Simova tvář změkla. Zlost z ní vyprchala a objevil se na ní měkký a hřejivý úsměv.
“Jmenuji se Iligorn, jsem tulák. Věřte mi, s těmi dole nemám nic společného. Všiml jsem si vlků v podhůří a chtěl jsem vám to říct. Promiňte,” odvážil se Iligorn zvednout hlavu. S úžasem uviděl Simův úsměv. Ten sešel až k němu a natáhl ruku. Iligorn sledoval, jak z jeho dlaně vyběhl paprsek světla a rozpůlil kameny, které mu bránily vytáhnout nohu. Už ji ani necítil. Kame ny mu ji nerozdrtily, ale umrtvily. I teď se ji snažil vytáhnout, ale to se mu nepodařilo. Ještě byl užaslí ze Simova kouzla.
Sim neztrácel čas. Spatřil, jak mu celá noha otéká. Vzal ji a jemně položil rovně. Iligorn cítil, jak se mu noha po Simově doteku otepluje a procitá.
“Jak dlouho ti tam ležela?” zeptal se.
“Pár hodin, pane,” odhadl Iligorn.
Sim k němu zvedl svoje modrozelené oči.
“Jmenuji se Sim a jsem Elf. Taky jsem si vlků všiml. Šel jsem vypátrat původ vlků. Poslal jsem mého přítele ke Králi. To jsi ty neudělal, že?”
“Ne,” zavrtěl hlavou.
Sim už nic neřekl. Vybalil ze svého vaku sušené byliny a položil je na ránu. Potom je svým šátkem svázal.
“To jsou královské bylinky. Do večera se noha zahojí a zítra budeš chodit jako dřív,” vysvětlil.
“Kéž by,” vzdychl.
“Určitě,” usmál se Sim jeho nedůvěře.
Večer spolu seděli u ohně. Hřál a prosvětloval černočernou tmu, která panovala všude kolem. Iligorn cítil na noze teplo, ale pořád s ní nemohl hýbat. Mrzelo ho to. Na druhou stranu děkoval tomu, že se se Simem potkal. Mít takového přítele! Elfa! Pořád k němu cítil respekt, který se ještě prohluboval tím, když si uvědomoval, jakou Elfové pociťují proti lidem zášť. Kolik ho to asi stálo přemáhání, že ho vůbec vysvobodil zpod kamenů.
Bylo to jinak. Ani sám Sim nev ěděl, co se s ním tu chvíli dělo. Jako by náhle věděl, že tohle není obyčejný člověk. Že je jiný. Jakoby náhle z jeho srdce vyprchala všechna zloba a zášť proti lidu. Ne, znovu ji ucítil, ale už věděl, že tohle není člověk. Je a není. Kdo by rozluštil co se mu teď honilo hlavou.
“Vlci jsou poslové velikého zla, které teprve přijde. Teď mu jeho služebníci, vlci, obhlížejí okolí,” pravil Elf s pohledem upřeným do ohně.
“Ale proč zlo přijde? Nebylo a teď se objevilo? Proč?” chtěl vědět Iligorn.
“Bylo tu, ale j iž velmi dávno. Ty časy pamatuje snad jen náš Král. Jednou nám vyprávěl, že byla velká válka se zlem. Elfové tehdy vyhráli, ale bůhví jak by to bylo teď. Elfů je o víc jak polovinu méně.”
“Tedy! Kdo vás vyhubil?” zvolal překvapeně Iligorn.
“Kdo jiný než člověk. Kdo by se o to pokusil, když ne člověk? To člověk přišel a bez ptaní si zabral polovinu naší země. Dřív nám patřilo všechno kolem. Všechny louky, skály, řeky. Mysleli jsme, že to tak bude napořád. Pcha! To člověk přišel a zničil nám všechny naše naděje, všechny naše iluze! Člověk to byl!” téměř vykřikl Sim a blýskalo mu v očích.
Iligorn se nemohl ohromením ani pohnout. To nevěděl. Takoví jsou jeho bratři! Najednou cítil nenávist k lidstvu a naopak hluboce cítil s Elfy.
“To jsem nevěděl! To jsem netušil! A vy jste ani nezvedli meče a luky na obranu?”
“Ne, nemělo to cenu. A my jsme nechtěli válčit. Tak takoví jste,” zavrtěl hlavou klidně Sim. Oči mu už neblýskaly, už v nich nebylo zlo.
I Iligorn mlčel. Co by měl taky říct? Promiňte, já všechno napravím? Ne. Nemohl říct nic. Mohl jen sedět s hluboce skloněnou hlavou a přemýšlet. Je pravda, že ho lidé nikdy neměli rádi a vyvrhovali ho ze své společnosti, ale přece se mezi ně počítal. Kdyby to byl věděl, všechno by řekl. Donutil by Róa k přechodu hor a usmíření s Elfím lidem! Vrátili by jim zemi a zase se stáhli tam, kde kdysi byli a…a co? Ne, Ró by to nikdy neudělal. Nikdy by nevrátil to, co jednou, byť nepřímo, vzal. Věděl o tom jeho předchůdce vůbec? Ale ano, věděl. Nic ho neomlouvalo. Byl to sprostý a nečestný zloděj. Až se Iligorn zachvěl.
“Jak tohle někdo může vůbec udělat?” zašeptal, aniž si uvědomil, že to říká nahlas.
“Lidé jsou zloději,” pravil klidně a vyrovnaně Elf a s podivným smutným leskem v očích tiše pokračoval:
“A budou to Elfové, kteří budou plakat. Protože zlo se obrátí proti nim a sebere Elfím dívkám mládence a děti. A nakonec vyhubí i je. Celý krásný, nádherný Elfí kraj bude zpustošen a zničen. Ale ještě dřív se bude všude rozléhat srdcervoucí pláč.”
Iligorn na něho hleděl s nejvyšším úžas em.
“A…to nic proti zlu neuděláte? Necháte se pokojně zahubit?”
“Ne,” pousmál se Sim, “to ne. Budeme bojovat. Umíme zacházet se zbraněmi. Ale proti obrovskému zlu to nic nepomůže. Skončí to, jak jsem říkal. Je mi líto.”
“Lidé vám přijdou na pomoc!” vykřikl Iligorn a ani si neuvědomoval, jak hloupě to zní.
“Ale ne,” zavrtěl Elf hlavou. “Lidé budou rádi, že získali další zem bez války. Ale než na ní stačí vybudovat další města Bílých věží, přijde zlo a pohltí je. Tak jako pohltí nás, Elfy. Ale bude to jiný boj. Lidé se neradi smiřují s porážkou.”
Iligorn chvíli zadumaně hleděl do ohně.
“To pro vás není opravdu záchrany?” zvolal po chvíli.
“Je. Kdesi prý existuje chladný bílý kámen. Blyští se jako stříbro a svým jasem přebije i sluneční zář. Kdyby se ten kámen našel, zlo by se zničilo samo o sobě.”
“Tak proč ten kámen nikdo nejde hledat?!” vykřikl rozčileně Iligorn. Nedovedl se vžít do Simova klidu.
“Nikdo neví, kde ten kámen leží. Obávám se, že ani sám Král to neví. Bylo by to jako hledání jehly v kupce sena.”
“Ale za pokus to přeci…”
“Nestojí. Zlo by hledače už na začátku zničilo a bylo by víc pláče,” zavrtěl hlavou Sim a tím ukončil večerní debatu. Lehl si a za pár vteřin spal.
2.kapitola
Ró seděl na trůně a upřeně pozoroval muže před sebou. Byl to opravdový hromotluk. Vysoký a svalnatý, určitě velmi silný. Vypadal na dobrého vůdce. Ale nezalekne se prvního střetu s nepřítelem? Ne, nebylo to pravděpodobné.
“Víš, co za horami čeká?” ptal se.
“Ano, pane!” zahřímal a bojovně vzhlédl.
“Jsi připraven s tím bojovat a přinést kladné výsledky?”
“Ano, pane!”
“Dovedeš moji armádu k úspěchu?”
“I kdybych měl sám zemřít, pane!”
Ró se usmál. Dokonalý vojevůdce. Chvíli ještě na něho pohlížel a potom mu řekl:
“Seženeš si tři tisíce mužů, kteří jsou ochotni s tebou do války jít. Vycvičíš z nich pořádné vojáky. Máš na to kolik času chceš. A teď běž, pusť se do práce!”
“Rozkaz, pane!”
“Počkej ještě! Jak se vůbec jmenuješ?”
“Mio, ale můžete mi říkat Mi!”
“Dobře Mi. Teď běž!”
Mio se otočil a odešel. Hned ten den dal vyhlásit poptá vku po nových vojácích.
Ještě ten den večer do jeho komnaty vešel vůdce hlídačů západních břehů. V očích měl strach.
“Co se děje?” zeptal se král.
“Pane,” zašeptal, “máme o dva muže méně.”
Ró seděl s hlavou v dlaních. To, co se dozvěděl od vůdce hlídačů ho šokovalo. Neznámí vlci zabili dva muže. Dva silné a statečné muže! Král nevěděl, co má dělat. Nevěděl nic. Co to bylo? Kde se to vzalo? Odkud a proč to přišlo? Potřeboval to zjistit, ale jak? Nikdo z jeho mužů, byť nejstatečnější se do hor neodváží. Co má dělat? Co má dělat? Nečekal, že mu zmaří plány taková událost. Byl nešťastný a smutný. Bojovat proti neznámu se mu dvakrát nechtělo. Byl mrzutý. Nakonec to vzdal a šel si lehnout.
“Třeba mi sen napoví,” pomyslel si a usnul.
Elf Gidy, Simův přítel pospíchal co mohl. Brzy se vymanil ze sevření hor a mohl tak postupovat mnohem rychleji. Přes den se nesl jako vítr a v noci si lehal blízko ohně. Jak mu bylo dobře zase v Elfím kraji! Konečně se dostal z toho nepříjemného pocitu, konečně ho přestal trápit. Svo u zem dobře znal a ani na okamžik nezaváhal, když stanul na rozcestí. Dobře známými cestami putoval den po dni, nepočítal je. Na co, taky? Chtěl být u svého cíle, bran Lúbianu co nejdříve. Necítil únavu, vlastně necítil nic. Zabýval se jen jedinou myšlenkou, donést vzkaz Králi dříve, než se něco stane. On a Sim byli někdy nazývány Tuláky, protože se toulali krajinami bez cíle. Jen šli a šli. Cestou si lovili potravu a v noci rozdělávali ohně. Každý den byli jinde. Křižovali Elfím krajem a přinášeli zprávy. Byly dobré. Teď však Gidy nesl zprávu špatnou. Stalo se tak poprvé. Elfovi se nelíbilo nést špatnou zprávu. Neznal zlo a byl tomu rád, ale teď cítil, že se něco v horách opravdu probudilo. Vzpomínal na Sima, jak teď někde v horách spí u malého ohníčku a co chvíli vstává s lukem v ruce, protože ho jeho bystré Elfí smysly upozornily na něco nezvyklého ve vzduchu. Věděl, že si poradí, přesto mu ho bylo líto. Mrzelo ho, že tam šel sám. Kdyby tak šel s ním! Ale musel donést zprávu a to byl úkol v této chvíli nejdůležitější.
Sám nevěděl, kolik dní uplynulo, než se ocitl před branami svého rodného města. Zaklepal na jedno křídlo brány a ohlásil se vrátnému Elfovi.
“Nesu velmi důležitou zprávu.”
O několik chvilek později stanul před Králem. Pustili ho, i když jim ze své zprávy nic neřekl. Král seděl na trůně a díval se Gidymu upřeně do očí.
“V horách se probudilo zlo. Vlci opustili svá doupata a páchají zlo,” řekl.
Gidy doširoka otevřel oči. Věděl, že je jeho Král velice moudrý, ale nevěděl, že umí číst myšlenky.
“Sim šel zjistit původ toho zla,” pokračoval Král, “a tebe poslal se zprávou.”
“Ano,” přitakal Gidy.
“Je to stejné zlo, které přišlo před více jak čtyřmi tisíci lety. Byl jsem u toho, Gidy, byl jsem u toho. Když pláč se ozýval ze všech koutů země, ve které žiješ. Elfové statečně umírali po tisících, rodiny se rozpadali. Všude vládnul strach a tma. Ale přece jen, přes všechno zlo, zbyla naděje. Tenký paprsek světla naděje. A dokud zbývá naděje, žádná bitva není prohraná. Tak to nevzdávej, Gidy. Teď běž,” propus til ho a Gidy s úklonou odešel.
|
|
|
