|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Musel jsem vyzkoušet, zda Ethis zvládne svou roli. Poslal jsem ji pro snídani. Nevedla ji ani tolik odvaha jako vztek na mne. Však účel světí prostředky.
Bylo to v poslední chvíli, než jsem se nabažil přítomnosti její, vpadl ke mně můj bratr.
„Tak je to tady! Tvé budoucnosti vychází zářivá hvězda! Sorge, náš drahý jižní soused, posílá k nám svého vyslance, své poselství dnů budoucích!“ oznámil mi Arnal.
„Kdož ví, jaké zprávy nám nesou. Nepředjímej věcí příštích.“
„Nikoli, stane se, jak rozhodnu,“ odsekl Arnal.
„Čeho tedy žádáš ode mě?“ zeptal jsem se ledovým hlasem.
Mnohdy napadlo mne, jak by se náš osud odvíjel, kdybych králem byl já. Možná, že stejně, jen bychom si prohodili s bratrem své role. To já bych udílel rozkazy a opájel se mocí. Nechci si namlouvat, nakolik bych byl lepším vládcem. Zbytečné myšlenky.
„Tvým úkolem je doprovázet námi srdečně očekávaného vyslance. Zříš, že toto bude pro tebe milou povinností.“
„Opravdu?“ pochybovačně jsem na svého krále pohlédl.
„Sorge posílá vstříc našemu spojenectví toho, jež je jemu srdci nejdražší, svou dceru!“ Arnal na mne vítězoslavně pohlédl. Co já nato? Co by, oči v sloup. To je tedy překvapení, rozhodně však nemilé.
„Bylo by zhola nevhodné, aby hosté byli například přepadeni či ohrožováni horaly, že?“
„Zajisté. Splním tvůj rozkaz, jak jinak.“ Nehodlal jsem dál v rozhovoru pokračovat.
„Tvé chování je krajně nevděčné, Mairone! To já určuji tvou roli! Tys povinen sloužit své zemi, svému králi! Na to nezapomeň! Mýlíš se, když vidíš svůj osud v mých rukou, on leží zcela v těch tvých!“ křičel na mne můj bratr, můj král.
Jest zlé, kolik pravdy bylo v jeho slovech.
Arnal vztekle vyrazil ze dveří, ty se prudce rozletěly a zasáhly nešťastnou Ethis.
Ve vzteku nad vlastní neschopností ovlivnit svůj osud vylil jsem si zlost na ní. Ona to vydrží, vím. Na cestu se vydala uprostřed mé družiny. Slíbil jsem doprovodit ji k tomu buku. Pevně doufám, že svému slovu dostojím této noci.
Jízdu krajinou jsem si užívala. Jezdci cválali ostrým tempem, jeden za druhým, všichni za Maironem. Nikdo si mě neprohlížel a ani zřejmě nepodezíral, že zde nemám co dělat. Jedenkráte zastavili jsme u osamoceného hostince na křižovatce cest. V pauze se šli muži dovnitř posilnit. Já se raději zdržovala u koní. Králova bratra zahlédla jsem osamoceného sedět nedaleko u paty stromu.
Jak daleko vlastně jedeme? Co když se nestihneme včas vrátit? Sakra, slíbil mi to! Co si tu jinak počnu? Chci být už co nejdříve pryč! Půjdu za ním a všechno mu to povím, říkala jsem si rozhořčeně. Cosi mě však zastavilo při pohledu na jeho siluetu.
Přestala jsem na chvíli myslet na sebe. Nezáleží přece příliš na tom, zda vrátím se do mého světa dnes či zítra. Kdežto Maironův osud, jeho další život, zde se začne psát jeho nová kapitola. Co ho čeká? Spojí svůj život s následnicí jižního království, vše se pro něj změní. Nebylo by fér přidělávat mu nyní starosti. Výčitkami nic neovlivním. Leda k horšímu.
Když zazněl pokyn k odjezdu, přichomýtla jsem se k němu. Jako správný sluha, což?
„Mohu pro tebe něco udělat? Pane?“ A dokonce jsem to nemyslela ironicky.
„Dorazíme včas,“ odtušil stroze. Tak přeci ode mne čekal výčitky …
Jakmile jsme přebrodili řeku a rozprostřel se před námi pohled do malého údolí, zahlédli jsme v dáli královský průvod. Všichni se rozjeli tryskem pozdravit budoucí dědičku jižní země a pravděpodobně i budoucí ženu jejich velitele.
Co jsem si to vlastně slibovala od své cesty sem? V jaký čin jsem to doufala? Ten bláhový sen, prožít ještě jednou a naposledy tu zvláštní noc, se rozplynul, jako by jej na cáry roztrhala kopyta vpřed se řítících koní. Nepovedlo se to doteď a nyní již k tomu příležitost nenastane.
Když vítal jeden vyslanec krále druhého, stála jsem opodál. K čemu by mi bylo vidět je či slyšet. Z pokřiku vojáků pochytila jsem, že dnes se již do královského hradu nenavrátíme. Průvod princezny cestoval pomalu, bylo třeba se přizpůsobit jejich tempu. Za místo k přechodnému noclehu byl vybrán onen hostinec, kde jsme se stavovali již cestou tam. Poslové vyslaní vpřed spravili majitele hospody o důležitosti cizí návštěvy, a když jsme k branám do dvora zájezdního hostince dorazili, bylo již vše přichystáno k pohodlí „krásné Sirenai“, jak ji mezi sebou titulovali vojáci. Zahlédla jsem ji jen letmo, měla opravdu pěknou tvář, rovné, velmi světlé vlasy, modré oči a malá nespokojená ústa. Mairon mi hodil otěže svého koně, skoro na mne ani nepohlédl. Obstarala jsem zvířata a uvažovala, kam složím hlavu. Mezi ostatní Maironovi muže do hospody? Ani omylem!
„Tvé jméno je Ethan? Jsi velitelův sluha, je tvou povinností dlít u něj!“ houkl na mne jeden z mužů a ukázal mi, kam se mám odebrat.
„Tvé místo, Ethane, je přec v ložnici králova bratra,“ pokáral mne, kroutíc přitom nespokojeně hlavou.
Ech … kde? V ložnici? To je snad vtip!
Zaklepala jsem na dveře oné místnosti … a vstoupila. Beze slova ukázal na karafu s vínem, asi ať si posloužím, na to jsem ale neměla ani myšlenky. On však pil víno skoro hltavě. Přišel těsně ke mně a pohlédl mi do očí.
„Jistě mne považuješ za bídáka, drahá Ethis, nesplnil jsem svůj slib, jak vidíš.“ Na to, že se skoro omlouval, nezněl jeho hlas nijak pokorně. Aniž se mě zeptal, nalil mi plnou číši toho rudého vína.
„Napij se se mnou, cizinko. Buď šťastna, vidíš mne již naposledy. Zpozdil jsem se, avšak slovu svému dostojím a k onomu buku tě nejpozději zítra doprovodím! Tomu věř!“
Napila jsem se, víno chutnalo jako ta ukradená chvíle, bylo omamné a silné. Ještě jednou ty dvě deci a udělám něco, čeho pak budu litovat …
„Dopadlo to dobře, ne? Tvá budoucí manželka je krásná a vypadá i chytrá a cílevědomá, když rozhodla se cestovat do vaší země sama. Nakonec budeš mít vlastní království i titul! To je přeci změna, než být jen poskok vlastního bratra.“ Šeptala jsem svůj názor, aby jej neslyšely nesprávné uši. Snad to neznělo moc drze.
„To si o mně myslíš, Ethis?“ odpověděl ledovým hlasem a z očí mu šlehaly blesky, nebo jak se to říká.
„Co záleží na tom, co si já myslím?“ otázala jsem se překvapeně.
„Je poučné vidět se jinýma očima,“ pokračoval nevlídně cizím hlasem, „jako prospěchář, jež pro získání titulu, moci a cizí země, neváhá oženit se s kýmkoli!“
To teda přehnal! Tak špatně jsem to přece vůbec nemyslela! Co po mně chce? Položila jsem nedopitý pohár s vínem na stůl a couvla ke dveřím.
„Ó, pravdomluvná Ethis, urazil jsem tě, což?“
„Omlouvám se, tak kde je mé místo?“ Můj hlas zněl smutně. Ani nevím proč.
„Zde si vem mé lože. Mně ho není třeba, budu celou noc pít. Řekl jsem pít? Myslel jsem bdít, samozřejmě.“
Nepohnula jsem se, kašlu na jeho postel, to se radši vrátím do stáje. Bez nějaké zjevné příčiny hrnuly se mi slzy do očí. Zavřela jsem je, a když jsem je opět otevřela, v pokoji byla tma. Kdosi zhasl všechny svíce. Kdosi mě zezadu objal.
„Odpusť, cizinko,“ zněla ta slova, jež hladila mě po duši.
Otočil mě čelem k sobě a já mu za to zmáčela košili vodopádem slz. Takhle to v mém snu tedy neprobíhalo. Můj život je samé překvapení …
Mairon zaklesl kliku ode dveří opěradlem židle a já zatím stála uprostřed komnaty jak solný sloup. Zase to bylo tady, zmizel svět, jeho tak jako ten můj, minulost i přítomnost slila se v jedno. S naléhavostí posledního dne života tiskli jsme se k sobě, dotýkali a líbali se. S nečekanou něžností mě svlékal a já v tom hrobovém tichu nebyla schopna slov ani pohybu. Manželské lože, jež mu zde přichystali, přijalo nás s otevřenou náručí. Však ani slastné milování nemohlo smýt smutek z oněch chvil. Hodiny, jež neúprosně ukrajovaly čas do rána, přežili jsme stulení k sobě, v onom objetí, jež mu tenkrát snad zachránilo život. Se svítáním probudil mne králův bratr polibkem a hladíc mne po celém těle, pomohl mi do šatů jeho sluhy. Jak blednul měsíc, bledly i vzpomínky na tuto noc. Přijde chvíle a nebudu si jista, zda vše nebyl jen sen …
|
|
|
