|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hon byl jen záminkou, proto jsem jej hned ukončil, spatřiv v dáli jezdce v červeno-černé zbroji. Blížil se pomalu, bylo nade vše patrné, že je zraněn. Náhle projelo mnou zděšení, jistota, že přihodilo se něco neblahého!
„Pane,“ hlesl muž při sesednutí z koně, jež více podobalo se pádu.
„Nesu špatné zprávy, král i jeho věrní byli vlákáni do pasti. Na východní straně nebylo připraveno jednání o míru, nýbrž jatka! Nic zlého netuše vjel náš průvod do Norsetova ležení a v ten okamžik byli jsme ze zálohy přepadeni.“
„Co to říkáš?! Věděl jsem to, zatraceně. Arnal jest živ?“ otázal jsem se s obavami.
„Odpusť, pane, ale je mou povinností ti sdělit, že král je mrtev,“ uklonil se voják s bázní k zemi.
„A Sirenai?“ optal jsem se rozechvělým hlasem, obávaje se nejhoršího.
„Och pane, nikoli moment překvapení, ale přesila nepřátel zapříčinila smrt v našich řadách. Vojsko jižního krále spolčeno bylo přec s Norsetovými muži!“
„To není možné! Mýlíš se! Pověz, co přesně se stalo, závěry pak vyvodím si sám!“
„Stalo se, jak říkám, Sorge i Norset stáli se svými nejvěrnějšími na nedalekém vršku. Princezna hbitě odcválala ke svému otci. Jakmile naše družina projela branou do ležení, vyřítili se cizí bojovníci ze všech stran a počali kositi naše nepřipravené řady. Král zahynul mezi prvními.“
Zmatek, jenž jsem pociťoval, nedá se ani popsat slovy. Žal nad smrtí bratra, úžas nad zradou Sirenai, vztek na sebe sama, že neprohlédl jsem chystanou léčku a v neposlední řadě i oprávněné obavy o osud země. Neboť to je nyní prvořadá moje starost. Jistě se ti dva úskoční zrádci nezastaví u vraždy krále, mají určitě v plánu ovládnout celou zemi! Vím, že mi nyní hrozí stejné nebezpečí jako Arnalovi, ale toho nedbám.
„Pomozte tomu muži, okamžitě navrátíme se zpět!“ zavelel jsem.
Starost o zraněného posla a chaos a panika z nenadálých zpráv zpomalily nás v cestě na hrad. Mé myšlenky letěly o překot, naráz zvažoval jsem možnosti obrany i nutnost setkání s představenou strážkyň.
Je jen mojí chybou, že polevil jsem v opatrnosti při sledování okolí. Na dohled hradu srazili jsme se s nevelkou skupinou nepřátel. V prvé chvíli zdáli se stejně překvapeni jako my. Naštěstí netušili, kdo nachází se ve středu bojujících, to mi zajisté život zachránilo.
Lítý boj netrval dlouho, zoufalství, jež mě a mé druhy opanovalo, propůjčilo nám nebývalou sílu. Nelítostně pobili jsme všechny cizí bojovníky. Až když jsem zakrvácený stál nad mrtvými a těžce oddychoval, našla si k mému vědomí cestu myšlenka, že bylo moudřejší vzít zajatce. Však na to bylo již pozdě. Tři z mé družiny padli, několik bylo zraněno, bylo štěstím, že věže hradu již nebyly daleko. Neuspořádaně vřítili jsme se do bran. Náš příjezd vyvolal zděšení v řadách rádců i poddaných.
„Okamžitě svolejte Lerota a ostatní do hlavního sálu!“ vykřikl jsem. Nebylo času nazbyt! Zatímco jsem čekal na příchozí, hleděl jsem z okna. Jak je to dávno, jen pár hodin, co jsem tu žil poklidně a v bezpečí.
Co víc, ještě nevychladlo lože, jež neslo stopy milování.
Jak obstojím v této zkoušce? Co udělal by nyní můj bratr? Kolik šancí mám ubránit zemi před vojsky, jež jistě už nyní pustoší ji ze všech stran?
Prudké debaty, vznětlivá slova, bouřlivé hádky, nic nevedlo k rozumnému výsledku.
„Oni sem přijdou, ať zachováš se jakkoli. Ty jsi důležitý, je tvou povinností skrýt se,“ pravil Lerot.
„Toho nikdy neučiním!“
„Mairone, zanech té slepé hrdosti!“
„Zburcuji všechny, zajistím obranu hradu i země. Proč o mně pochybuješ?“ vztekal jsem se.
„Neříkám tím, že nejsi schopen vládnout. Však máš zodpovědnost za svůj život, za život jediného následníka trůnu. Všichni lidé na tebe spoléhají. Komu pomůže, když díky své horkokrevnosti a nesmyslné odvaze zahyneš?“
„Když zde nebudu, abych aspoň pokusil se bojovat, kdo na mě bude spoléhat? Nikdo živý tu již pak nezůstane,“ oponoval jsem vehementně.
Opovážil jsem se nebrat v potaz Lerotovi rady. Ten se stáhl zasmušile z rozhovorů s rádci a ostatními veliteli. Přes rozdíly v názorech věřím, že chápe mé pohnutky a nezatratí mne. Rozdělil jsem hlídky na stanoviště poblíž hranic, vyslal posly tryskem do vzdálených částí říše a pomalu spřádal jsem plán, kterak vetřelce do pasti vlákat a smrtelnou ránu jim zasadit. Zabít Norseta by se mi pranic nepříčilo, však Sirenai …
Jak zachovám se jí tváří v tvář? Nenechám se znovu obloudit její líbeznou tvářičkou a zdánlivě upřímným pohledem? To její bezchybné jednání královny, ta její oslnivá urozenost, přesvědčivá mluva a vybrané způsoby … což to byla jen přetvářka a lež? Příslib společného života v prach obrátil se. Kterak směšným musel jsem se jí jevit? Mé neumělé pokusy upoutat její pozornost …, za rohem jistě svíjela se smíchy!
Já a Arnal, dva blouznivci s bezvýznamným plánem, který ji měl lapit do sítí svazku manželského. Ztrestat naši samolibost jistě činilo jí potěšení. Jaký je však její skutečný záměr? Je Norset její spojenec ve dnech válečných, či jeho vybrala sobě za manžela nejvhodnějšího? Otce svého zajisté ona poslušna byla, ale nevěřím, že ta silná osobnost činila by cos jiného, než co jí samotné vyhovovalo.
V jednu chvíli rozčilených dohadů otevřely se prudce dveře síně a dovnitř vpadl můj osobní sluha. Nebral ohled na pohoršení ostatních, pozoroval jsem zoufalství na jeho tváři, dokud mne mezi všemi přítomnými muži nezahlédl. Pátravým pohledem sjel po mých zraněních, jež zaschlou krví na sebe upozorňovala. Cit v jeho očích byl tak výmluvný, že bál jsem se, aby i jiným nepřišel zjevný a zde nepatřičný. Dojalo mne to, na kratičký okamžik pocítil jsem touhu se s Ethis opět skrýt v mém pokoji, zamknout dveře dubové a zapomenout na celý svět vezdejší ...
Od těchto představ však musím se hned oprostiti! Není možno válku vésti, má-li člověk v srdci lásku k čemukoli jinému než k vlasti!
Dal jsem jí slib, do třetice bylo by záhodno jej splniti.
Vypravil jsem neprodleně posla k představené strážkyň proroctví, v duchu věřil jsem, že od ní dozvím se, co mám dělat. Musím jednat rychle a správně a ona je moje jediná naděje. Její pohled do budoucnosti je cennější než všechny poklady světa. Ten muž se však vrátil s nepořízenou. Tam, kde bývalo obydlí strážkyně prý tyčila se jen nepropustná skála. Co teď?
„Lerote, prosím tě o radu,“ došel jsem zkroušeně za starým rádcem, „strážkyně nejsou k nalezení!“
„To není dobré znamení,“ řekl on chmurným hlasem to, na co jsem i jen bál pomyslet.
„Je snad vše ztraceno? Odešly ty, jež nás měly vést, někam do bezpečí? Spoléhal jsem na ně!“
„Neukvapuj se, Mairone, neznáme přesně jejich záměry. Též jejich život přece závisí na pokoji v naší říši. Nevěřím, že by neudělaly cokoli, aby lidem pomohly.“
„Záměry? Já tomu říkám proradnost!“ rozkřikl jsem se, ani ne tak z hněvu, jako ze zoufalství.
„Ač to nerad uslyšíš, i ty bys měl následovat jejich příkladu,“ pravil Lerot s rozhodným výrazem ve tváři.
Věděl jsem, že kroky nepřátel jistě směřují především k hradu. Zde bylo sídlo moci. Kdyby se jej zmocnili, co by nám ještě zbylo? Potřeboval jsem být chvíli sám.
„Měl by sis odpočinout,“ navrhnul můj přítel a rádce, jako by mi četl myšlenky, „velitelé ví, co činit. Zanedlouho přijde čas a bude třeba tvé rozhodnosti a bystrého úsudku. Ničemu neprospěje unavený král.“
Král? Král je přece mrtev, chtěl jsem trpce dodat. Já? Zatím jsem nad tím ani nezauvažoval …
V komnatách byli na mě již nachystáni. Koupel, jídlo, rozestlaná postel. Jednali se mnou jako s dítětem. Kdo se jim o to prosil?
„Všichni ven! Obsloužím se sám,“ vztekal jsem se. S četnými, ač nehlubokými, sečnými ranami na rukou mi šlo svlékání zvlášť mizerně. K čemu mám osobního sluhu, když tu není, když ho potřebuji! Uprostřed klení všiml jsem si konečně, že mi kdos za zády pomáhá s košilí.
Na krátký okamžik strnula, když se ujistila, že většina krve na mém těle není má vlastní. Zprvu snad radostí, ale pak jsem uhlídal, jak jí po tvář přelétl zachmuřený výraz. Před Ethis nemusel jsem si hrát na hrdinu, tvářit se, že nic mě nebolí a netrápí. Poslušně jak malé děcko nechal jsem se svléci, umýt i ovázat rány. Brblal jsem, když ošetřovala mě nešetrně, ale ji nechalo mé hudrování chladnou. Ta péče byla mi nesmírně příjemná. Jak by smyla ze mě i všechny povinnosti, obavy a děsy. Přál jsem si, aby ta slastná chvíle nikdy neskončila.
„Mairone, nechci ti radit, ale nejsi zde v bezpečí. Ale to ty víš, ne?“
„Jen tady je mé místo. Nevím, zda jsem králem, ale vím, že raději zemřu, než abych se vzdal!“
„Lerot mi říkal, že strážkyně hledí jasně do budoucnosti, nebylo by moudré se jich …“
„Myslíš, že jsem to nezkoušel? Však stáhly se někam, kde je nikdo nenajde,“ přerušil jsem ji naštvaně.
„Och!“
„Vím, tobě záleží na té rostlině, či co ti to jedna ze strážkyň slíbila. Chápu, že tě naše starosti příliš nezajímají,“ utrhl jsem se na Ethis, „možná bys měla odejít zkontrolovat, zda brána do tvého světa není již otevřena!“
„Co mi to tu vyčítáš? Jasně, že se chci vrátit, jasně, že chci tu slibovanou kytku, bez které to nepůjde, ale i kdyby tam dnes trny její na mě čekaly … tak odejít nemůžu.“
„Kvůli mně?“ byl jsem zvědav, ani nevím, co mne to napadlo.
„Kvůli mému úkolu zde,“ zašeptala.
„No jistě, jak jsem si mohl myslet, že na mně by ti záleželo. Dost už slov, nech mne zde samotného, musím se chvíli vyspat a nabrat sil.“ A s tímto jsem ji vykázal ze dveří.
Jsem již králem, vím. A král, to značí být sám.
No nazdar, co jsem komu udělala, že se na mě stále valí nějaké katastrofy? Vůbec mne netěšilo, že jsem tu Sirénu namyšlenou odhadla správně. Přesto tak zákeřné jednání jsem od ní nečekala. Ne, že bych nějak zásadně litovala krále Arnala, ale přát někomu smrt … toho jsem schopná nebyla. A pak, když si uvědomím, kolik starostí přibylo Maironovi ... Nezáviděla jsem mu ty chvíle, vyrovnávat se současně se smrtí bratra, se zradou své nastávající a přitom se připravovat přijmout královské povinnosti.
Litovala jsem ho, ale to by nepřijal. Pomoci mu … jak? A když jsem se snažila, aby si měl o nastalých změnách s kým promluvit, přehoupl se rozhovor do nepochopení a hádky. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, že?
Měla jsem tušení, že se blíží mílovými kroky ta chvíle, kdy provedu čin přikázaný mi strážkyní. Ohrozím Maironův život, nebo je to šance, jak jej zachránit? To kdybych věděla dopředu! Unavený starostmi a nedávným bojem choval se on v soukromí tak bezbranně, že bych jej nejraději vzala do náruče a konejšila a chránila … Skončilo to hloupým nedorozuměním, malichernou hádkou místo snahy pomoci jeden druhému. Škoda, ale co s tím mám dělat?
Prozradila jsem mu to své malé tajemství, důvod návratu a on mi stejně nevěří, že mi na něm záleží. Je to k ničemu, za pár dní, doufám, odejdu a bude klid. Přesto mne to trápí, chtěla bych se loučit s úsměvem, pochopením, důvěrou … Chci tak moc?
|
|
|
