|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
K tomu stromu jsem přišla úplnou náhodou. Po hádce s Pavlem jsem se prostě sebrala a vypadla z domu. Řekla jsem, že jedu na houby, ale pravdou bylo, že mi došly argumenty. Trochu jsem se bála, aby mi nedošla i láska.
V lese bylo blaze, teplo slunečních paprsků mi zaplavilo srdce pohodou a klidem. Hledání hub miluju od mala, k jídlu já je nerada, ale zbožňuju jejich hledání.
Při pohledu na majestátní buk uprostřed lesa se mi zatajil dech a zalitovala jsem, že nenesu foťák. Jeho rozložitý kmen se ve výšce mých ramen dělil na dva do sebe propletené kmeny. Mezi nimi se černala dutina, jako by skrývala nějaké tajemství. Už si nevzpomínám, co jsem tam viděla, ale budoucnost to zaručeně nebyla. Natáhla jsem ruku a prsty se dotkla drsné kůry stromu a pak níž, až k otvoru, který mne lákal. Píchla jsem se o nějaký trn, leknutím s sebou trhla a pak jsem zřejmě omdlela. Asi. Já to nevím. Probrala jsem se chladem, unavená a ležíc na zemi. Den se zhoupl do večera. Vstala jsem a zamířila k autu.
Ale něco bylo špatně …
Nenašla jsem auto. Svým způsobem se dalo říct, že jsem nenašla nic známého. Les vypadal jinak, obloha se zdála jiná, i ten vzduch voněl cize. V dálce jsem zahlédla světlo, jehož zář mě k sobě přitahovala jako můru k lampě. Za zády jsem zaslechla dusot kopyt. Paradoxně mne pohled na koně uklidnil. Předčasně. Jezdci mě zahnali ke stromu. Jejich zvířata divoce ržála a vzpínala se. Ale z koní jsem strach neměla. Kdo vypadal neskutečně a děsivě, byli jejich jezdci. Zdálo se to jako zlý sen, jako nějaká strašidelná hra. Byli oblečeni jako rytíři z dávných časů nebo z historických filmů. Mluvili cizím jazykem, ale nějakým způsobem jsem jim rozuměla. Mé uši slyšely nepochopitelná slova s cizím přízvukem, ale v hlavě se mi ty výkřiky formovaly do vět, jež dávaly smysl. Panika ochromila mé uvažování. Nepřemýšlela jsem nad tím, že mi hrozí možná smrt, pořád jsem omílala: kde to jsem, kde to jsem?
Vysoký černovlasý jezdec, podle honosnosti oděvu zřejmě ten nejvýše postavený, dal nahlas pokyn a jeden z jeho mužů seskočil z koně a rozešel se ke mně. Zoufalství mně dodalo neuvěřitelnou sílu. Vyrazila jsem proti němu a zaútočila na něj pěstmi. Troufala jsem si, neboť byl sotva tak vysoký jako já, a doufala, že se mi podaří v momentu překvapení vyklouznout a utéci. Marně. Asi mě praštil, probrala jsem se s bolestí hlavy v nějaké kamenné místnosti. Zamčená. Nahá. Vyděšená. Jak jsem se do téhle situace dostala?
Do pokoje vešla tiše stará žena, přinesla tác s jídlem a dlouhou lněnou košili. Choulila jsem se v rohu postele, na které jsem procitla a zmítala se mezi pocitem hladu a obavou z otravy. Hlad vyhrál. Zelená kaše s kousky masa, na původ pokrmu jsem neměla odvahu se ptát. Místnost nejvíce připomínala celu, zdi z kamene, židle, stůl a na něm několik rozteklých svíček. Rozhlížela jsem se doufajíc, že naleznu cokoli připomínající toaletu. Jak člověk tváří tvář změnám rychle přehodnotí své priority … Za dřevěnou zástěnou vedle těžkých dveří stál kovový stolek se smaltovaným lavorem a džbán s vodou. A pod tím se nenápadně krčila větší nádoba s víkem. Doufám, že jsem správně odhadla její účel.
Celou noc jsem nezamhouřila oka. Pláč a zoufalství v rychlém sledu střídala naděje, že se vše nějak rozumně vysvětlí.
Za svítání se za dveřmi ozvaly těžké kroky doprovázené řinčením zbroje za chůze. Strážní, nebo kdo to byl, rozrazili prudce dveře, aby umožnili vstup velmoži. Byl to onen černovlasý muž z lesa. Tvářil se arogantně a spustil na mě panovačným hlasem. Jeden z jeho mužů mě srazil na kolena, abych se poklonila. Moje panika už nemohla být větší.
„Kdo jsi? Jak jsi pronikla do zakázaného lesa? Jsi snad něčí zvěd? Mluv!“ Jeho slova mi duněla v hlavě jako bubny. Ze zoufalství jsem přešla ke vzteku. Aniž bych přemýšlela o následcích.
„Kdo si sakra myslíte, že jste? Co je to za blbou hru! Okamžitě mě pusťte domů!“ Pohled na muže v místnosti mi prozradil, že oni mým slovům tedy rozhodně nerozumějí. Ovšem mému tónu ano. Bohužel pro mne. Strážní klopili nad tou drzostí oči k zemi, ten jejich velitel se zle usmíval. Zarazila jsem se a přešla do smířlivého tónu. Pro jistotu.
„Podívejte, já nevím, kdo jste a je mi to fuk. Nikdy jsem vás neviděla, nikdy jsem tu nebyla, jasný? A teď mě nechte jít, ano?“ Snaživě jsem se na ty kašpary usmála. Co když jsou to blázni, nějaká sekta, nebo co? Nezabralo to.
Mezi těmi směšně oblečenými muži došlo k ostré výměně názorů. Ten černovlasý se hádal ještě se dvěma dalšími. Ty druhé jsem si z lesa nepamatovala, nakonec byli i oděni jinak, dlouhé tmavé pláště, u krku s výraznou kovovou sponou. V tomhle by na koně vylezli těžko. Když jsem se nesoustředila, nerozuměla jsem jim ani slovo. A jejich tón se mi ani za mák nelíbil. A bylo hůř, opět obrátili svou pozornost ke mně.
„Kdo ti ukázal cestu do zakázaného lesa? Kdo tě vyslal? Promluv raději po dobrém!“ Pořád dokola. Co jsem jim měla říct? Pravdu? Tak tomu by „jistě“ věřili … Co jsem komu udělala? Do očí se mi draly slzy strachu.
„Předvedeme ji před krále,“ vykřikl jeden z hádajících se, „když jí nedokážeš rozvázat jazyk!“
„Ne,“ odsekl černovlasý, „já ji nalezl, já zodpovídám za obranu, já to vyřeším! Odveďte ji!“
A už mě vlekli z pokoje ven.
Žasla jsem, opravdu jsem byla na jakémsi hradě. Studené chodby, úzká okna, venku se tyčily dvě vysoké věže. Dostrkali mě na jedno z malých nádvoří, bylo tu pusto až na několik zvláštních stromů. Vypadaly, že zde stojí snad stovky let, staré pokroucené kmeny, jen pár větví, žádné listy. Drsným pohybem mnou muži smýkli a přivázali mne čelem k jednomu z kmenů. Moje hrůza dostoupila vrcholu, když jeden z nich nožem rozřízl můj zdejší oděv vzadu jedním řezem po celé délce. Rozklepala jsem strachem z očekávané bolesti.
Nádvoří se plnilo lidmi, těšili se na místní zábavu. Prudce jsem oddechovala a čekala. Nikdo z lidí ani vojáků se ke mně ale nepřiblížil. V první chvíli jsem měla pocit, že se mi to jen zdá, ale ne, opravdu se ten strom pohnul. Za chvilku se již hýbal jako živý, probuzený z dlouhého spánku. Ze zvrásněného kmene vyrůstaly zelené šlahouny, které se pevně ovíjely kolem mého těla. Každý z nich mě prudce švihl. Kdykoli jsem se bolestí pohnula, vystřelil další proutek a na kůži se mi objevil nový červený pruh. Obecenstvo se bavilo a smálo. Třeba to bylo jejich jediné povyražení na tomhle hnusném místě, ale já je zato nenáviděla. Strom se probouzel a protahoval, každičký pohyb jeho vyrůstajících ratolestí mě pálil a bolel, avšak to ponížení stát zde nahá a bezbranná mne ničilo mnohonásobně víc. To mi zaplatí, hajzlové! Drmolila jsem nejhorší nadávky, jaké mě napadaly.
Pak někdo tleskl a mému trápení byl konec. Služebnictvo se rozprchlo po své práci. Strážný bodl nožem do stromu a ten mě okamžitě pustil ze svého sevření. Vyčerpaná jsem se sesunula k zemi. Ani nevím, jak jsem došla zpět do toho nevlídného pokoje ve věži. Upadla jsem do postele, dala průchod dlouho zadržovanému pláči a pak mi spánek milosrdně zavřel oči.
Zdálo se mi, že jsem doma! Ale byl to jen sen …
Probudil mě ostrý zvuk. Jako by někdo odhodil meč na stůl (asi se moc dívám na televizi). Oči jsem držela úporně zavřené, možná vzdorem, ale spíš strachem. Neznámý ke mně přistoupil, slyšela jsem jeho dech. Vzal mě za zápěstí a prudce trhnul, otočil mě na záda. Sykla jsem bolestí. A otevřela oči, co mi zbývalo … No jasně, ten černovlasý netvor.
„Jsou teď mé otázky jasnější? Nebo si je chceš poslechnout znovu u hadího stromu?“ odsekával zle jednotlivá slova, až mě mrzelo, že mu tak přesně rozumím. V jeho hlase jsem zaslechla nervozitu. Jenže to může být pro mě jak dobrá zpráva, tak špatná. Už jsem ničemu nevěřila.
„Jak jsi pronikla do toho lesa?!“ zařval.
„Nevím!“ zaječela jsem ve stresu, „já nevím, co se stalo!“ To už jsem brečela jak malá holka. A bylo mi fuk před kým. Byla jsem na dně. Nejvíc ze všeho jsem si přála usnout a už se neprobudit.
Jak náhle vešel, tak zničehonic odešel, aniž by řekl jediné slovo. Nesnáším ho!
|
|
|
