Postupem doby jsem trávila čím dál víc času doma u rodičů. Tak trochu mně vyhovovalo jejich opečovávání a taky jsem si v krajině svého dětství nepřipadala tak osamělá jako ve svém prázdném bytě.
„Má milá, chtělo by to dovolenou. Přijdeš na jiné myšlenky, poznáš nové země a nové lidi. Pobavíš se!“ Máma měla smysl pro humor…
Seděly jsme spolu jednoho večera na pohovce, likvidovaly její štrúdl a ona pustila televizi. Přepínala, až doputovala k jakési dobrodružné pohádce. Chrabrý rytíř, podlý král, šíleně smutná princeznička. Na jednu nepatrnou chvilku se mi zdálo, že vidím známou siluetu. (O „téhle“ části svého života jsem před rodiči pomlčela, samozřejmě.) Ale pak se ten rytíř otočil a … „pohádce byl konec“. Co mě to taky napadlo!

Ale napadlo. V noci, jak jinak. Pojedu na dovolenou! A hodně daleko.
Bylo to čiré bláznovství. Ale ta myšlenka mě úplně opanovala. To by byl únik! Za hranice … všeho. Vjela do mne nová energie, šílená, ale energie. Co si zabalit s sebou? Co se vejde do malého batohu? Náhradní oblečení, blok a tužka, sbírka hygienických potřeb, kamínek pro štěstí a nakonec, pro jistotu, vybavení autolékárničky. Kdo ví, co mne tam potká.
Teď hlavně poskládat do kapes odvahu a vykročit pravou nohou. Zpátky se neohlídnu.
Možná už nikdy …

Časy se změnily, kde jsou ty pohodlné doby, kdy bylo nad slunce jasné, kdo je nepřítel. Severní vladař, Norset, toho času náš spojenec, dlí na hradě krále. Ať žije! Jásají davy ve městech. Ať nám kvůli tomu nezvýší daně, bojí se vesničané. Ve dnech, tvářících se jako mír, blahořečí lid krále. A ten je spokojen. Mocenské pletichy, umně skryté pod závojem diplomacie, hrají v kostky o vládu nad krajem.
„Nevěřím mu, Arnale,“ šeptám svému králi.
Šeptám, pak přesvědčuju, nakonec křičím. Nakonec jsem ten špatný já.
„Tomu ty nemůžeš rozumět, nejsi vládce, nepleť se do státních záležitostí!“
Stěžuje si na proradnost svých rádců a přitom je mu zatěžko zvážit názor svého bratra, zatraceně!
„Jestli se nudíš, jestli tví vojáci zahálejí, zaměř svůj zrak na odbojné horaly od Ledové hory.“
„Norsetovi generálové dál sbírají vojsko, mám své zvědy, Arnale.“
„To tys byl, Mairone, kdo mne přemlouval k jednání s ním. Zbytečné jsou boje, kde je možné nalézt řešení mezi vládci, říkal´s!“
„Mé hlídky stejně budou kontrolovat severní hranici,“ pravil jsem rozladěně.
„Hleď, ať tvůj postup nezhatí mé plány, bratře. Já jsem král, nezapomínej!“
Jak bych mohl …
K tomu košatému buku se chodím uklidňovat. Trénovat trpělivost a poslušnost sám na sobě. Jde to těžko. Jaký jiný důvod bych mohl mít? Snad halucinace, jež mne zde přepadají? Jak vídám tu, co nežije, na stejném místě v náruči prokletého lesa? Jak vůbec nevypadá mrtvá, ale živá a skutečná až to bolí?

Tak jsem tady. Slyším vlastní splašený dech a cítím, jak mě začíná zaplavovat strach z mé vlastní pošetilosti. Honem, než si to rozmyslím!
Sevřenou dlaň jsem natáhla k známému otvoru a pátrala prsty, dokud jsem neucítila trny.
 
Probrala jsem se zimou, jak jinak. Žádní vojáci, žádní koně, fajn, aspoň si ten les prohlédnu v klidu. Kdo ví, v jakém spěchu se sem třeba budu vracet. Proč se mu vlastně říká prokletý? Ještě, aby tady strašilo, nebo …? Vykročila jsem. Záhy les skončil a ouha, žádné cesty, jen další stromy kam jsem jen dohlédla. S tou stařenou, tenkrát v noci, zdál se hrad být jen nedaleko pochmurného lesa, ale nyní? Vyrazila jsem nazdařbůh jedním směrem. V dáli se z mlžného oparu vynořily vysoké hory s bílými vrcholky. Obloha se rozjasnila nesmělým ranním svitem slunce. Dobře to začíná, pomyslela jsem si, dobře to dopadne!

Zabraná do pozorování krás přírody, nestihla jsem včas uskočit tiše jedoucímu vozu se spřežením. Odkutálela jsem se do příkopu a tvářila se, že tam nejsem. Marně. Obklopili mě tři jezdci.
„Je živá?“
„Zdá se. Asi nějaká tulačka. Hej!“ zvolal jeden z nich, slezl z koně a dloubl do mě botou.
Váhavě jsem vstala a přemýšlela, kudy utéci, bude-li to třeba. Jak zvířátko zahnané do kouta.
„Dobrý den,“ špitla jsem, ačkoli mi bylo jasné, že mi nebudou rozumět.
„Asi je zdaleka, vypadá špatně, kdo ví, co zažila. Tady se to Arnalovými vojáky jen hemží!“ ozval se rázný ženský hlas z vnitra vozu.
„Tak pojď, neboj, my ti neublížíme,“ podal mi jezdec na zemi ruku a pomohl mi nalézt nahoru k té ženě.

Zarazilo mne, že je ani na okamžik nenapadlo, že sem nepatřím. Můj vzhled, můj oděv, ani moje řeč je neznejistily. Jasně, kdybych měla bokovky nebo mini a boty na jehlách, určitě by nějaké podezření pojali. Ale stejně … králův bratr mne odhalil okamžitě.
V plachtou krytém voze ležely bez ladu a skladu dřevěné truhly, naplněné režné pytle a další harampádí. Na nákladu, na rozložených houních a vyšívaných dekách, lebedily si dvě malé děti, těhotná dívka, hubený mladík a žena v černém šatu. Ta na mě zkoumavě, ale nijak nepřátelsky hleděla, zatímco dívka mi nabízela jablka a měch s vodou. Nádhera! Už jsem měla docela hlad.
Na kozlíku seděl jednoruký starý muž. Opratě visely povolené, zdálo se, že koně ho poslouchají jen na myšlenku.

„Možná je to špeh,“ zavrčel klučina. Drzoun jeden.
„Jasně, špeh, kterému nikdo nerozumí,“ ušklíbla jsem se. Pochopila jsem, že i když neznají význam mých slov, vnímají přesně mou intonaci a tón. Tak jsem se nerozpakovala a klidně si s nimi „povídala“.
„Jedeme k Ledové hoře,“ oznámila ta starší žena, hledíc mi do očí, jako by čekala na mou reakci.
„Nebylo by lepší někam za teplem?“ plácla jsem s úsměvem.
Žena se rozesmála. Testem, ať byl myšlen jakkoli, jsem zřejmě prošla. Jeli jsme hodiny jednotvárnou krajinou, vůz nadskakoval na kamenité cestě, stále tak trochu do kopce, výš a výš. Na dohled hor se tři doprovázející muži na koních vzdálili. A pak už se před námi v objetí skal vyloupla vesnice. Dřevěné sruby postavené do půlkruhu, to asi kvůli ochraně před nepřízní počasí. Klid, provázející mne celou dobu za jízdy, mě náhle opustil.