|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem nad ránem procitla, v první chvíli jsem propadla panice, kde to jsem. Pomoc, někdo se mě dotýká! Jeho ruce mě držely pevně v objetí, za zády se mi ozývalo pravidelné oddychování. Tak tedy žije, sláva! Ovšem, jak z toho jeho sevření ven, aniž by se probudil? Když jsem ucítila na rameni dotek cizí tváře, došlo mi, že je ten člověk již vzhůru. No nazdar, co teď? Ještě mě tady znásilní, nebo co!
„Děkuju, cizinko. Zůstaň ještě chvíli se mnou, prosím,“ pronesl tiše.
Díky bohu, že jsem rozuměla jeho řeči, jinak bych asi z paniky nevybředla. Takhle jsem si aspoň trošku oddechla a zavřela oči, ať tu svou současnou realitu raději nevidím. S nevidoucíma očima, vnímajíc jen dotyk jiného těla, vypadalo vše úplně jinak. Příjemně a omamně.
Cože???
Ten neuvěřitelný den jsme strávili vsedě vedle sebe, vyprávějíc si pomocí posuňků o svém osudu. Nechápala jsem, jak je možné, že já jeho řeči rozumím, ale on mým slovům nikoli. Nabyla jsem dojmu, že mu mohu věřit, že se snad pokusí pomoci mi dostat se pryč. Byl víceméně moje jediná naděje. S přicházejícím večerem se královu bratru opět přitížilo, nebo to aspoň tvrdil. Uložili jsme se ke spánku v té napůl milostné pozici jako předcházející noci. Namlouvala jsem si, že jsem se k tomu nechala přesvědčit, jen abych si otevřela cestu do svého původního života. Ale … s nevolí jsem si musela přiznat, že se mi to společné nocování líbilo. Co já jsem to za člověka?
Nemohla jsem usnout, celým svým tělem jsem vnímala přítomnost toho cizího muže za zády. Tma noci jako by smazala veškeré rozdíly mezi světy i lidmi. Několik jemných polibků na zádech a ramenou, několik pohlazení a já byla hotova jeho jednání opětovat. Otočil mne čelem k sobě a já … úplně jsem se ztratila v těch jeho očích. Až jsem zapomněla, kdo jsem.
(To všechno je přeci jen nesmyslný sen, za okamžik se probudím doma, ve městě, v peřinách, zavolám Pavlovi, udobříme se a já upeču jeho oblíbený řízky. Je to jen sen! Tak si v něm mohu dělat, co chci, co cítím).
Snad proto mě ten cizí muž nemusel k milování nijak přemlouvat. Skrytá pod rouškou noci byla ta chvíle více než neskutečná. A stejně tak vzrušující a krásná!
Ráno, na příkaz krále, přinesli mu jeho vojáci honosné oblečení i zbraně a odvedli ho pryč. A já ho již nespatřila ...
Ocitla jsem se v mnohem větším průšvihu než předtím. Zmizelá ve vězení jsem nebyla na očích nikomu, kdo by si dělal o mne starosti. Čekala jsem, doufala v nějakou pomoc od králova bratra, ale marně. Když jsem zaslechla, že odjel opět s vojskem na sever, mé naděje zhasly nadobro. Vykašlal se na mě! Ten zmetek! A já, káča blbá, se s ním vyspala!
Den plynul jeden jako druhý, v bezútěšnosti a beznaději.
Když mi bylo oznámeno, že mne čeká soud, že předstoupím před krále, málem jsem tu změnu vítala. I když jsem tušila, že to nebude změna k lepšímu. Král byl arogantní, žalobce nepříjemný a soudce kýval na každé královské slovo. Tentokrát jsem jejich řeči téměř nerozuměla. Proč taky. Tady to dobře nedopadne. Dali mi slovo, alibisti. Jako by je zajímalo, co jim povím. Přivedli jakousi stařenu, snad jako překladatelku, či co. Kupodivu to vypadalo, že mi ta čarodějnice opravdu rozumí.
„Ať mě pustí domů, do mého světa, nikomu neřeknu, co jsem tu viděla, prosím! Nic jsem přece neprovedla! Já sem nepatřím!“ Zpočátku jsem na ni zvyšovala hlas, ke konci jsem jen brečela.
Soud dopadl, jak jsem se hrozila. Poprava. Před úplným zešílením mě chránila myšlenka, že nic z toho tady není skutečné. Že zemřít zde možná znamená vrátit se zpátky.
Ale jistá jsem si nebyla …
Měla jsem právo posledního přání. A já ho využila. Z veškeré své uražené ješitnosti, ze svého zoufalství, ze zklamání, které mne bolelo, zformovala se má odpověď.
„Ať je mým katem králův bratr!“
Přání odsouzencovo bylo v jejich zemi posvátné. Král vypadal velmi nespokojeně. A já putovala, místo za víření bubnů na popraviště, v tichosti zpátky do vězení. O půlnoci mě strážní vyvedli, předali té stařeně, co bylo přítomna soudu a ta mne odvedla pryč z hradu. S obrovskou úlevou jsem zaznamenala, že se blížíme mně známému lesu.
Bože! Děkuji! U prvních stromů se žena bázlivě rozhlížela a pak mě pobídla k odchodu. A já běžela, skoro letěla, k tomu rozložitému buku! Vyhlížel jinak, snad nižší, snad mladší, ale ta zrádná dutina byla na svém místě. Prosím, prosím, ať je tam ten správný trn! Rukou jsem nedočkavě pátrala, a když jsem se konečně píchla, začala jsem se bláznivě smát.
Bylo šero, nepamatovala jsem se, kde zůstal košík s houbami, stěží jsem našla vůz zaparkovaný na okraji lesa. Za všechno může ten Pavel, naštvaně jsem si brblala v autě, kdybychom se nepohádali, nešla bych nikam ven. Kdo ví, co se přihodilo, omdlela jsem? Každopádně mi bylo mizerně. Mobil samozřejmě vybitý, kdyby se mi vážně něco stalo, ani bych se nikomu nedovolala. Doma pak ani horká vana, ani silný kafe nedokázaly přehlušit bolest hlavy a pocit nespokojenosti z divné ztráty paměti.
„Evo? Jsi v pořádku?“ staral se Pavel hned druhého dne ráno v telefonu, „včera jsem se ti už nedovolal! Nemoh´ jsem se rozhodnout, zda být naštvanej, když ty seš uražená, anebo zda si mám o tebe dělat starosti.“
„Není mi dobře, asi na mě něco leze, nemám teď sílu se dohadovat,“ řekla jsem unaveně.
Pavel a já … chodili jsme spolu již na střední, pak jsme se jeden druhému ztratili a před pár měsíci jsme se „šťastně“ potkali. Vzpomínali jsme, pomilovali se, navázali na tehdejší nezralou lásku. Vypadalo to jako sen. Jenže po deseti letech samostatnosti bylo vzájemné sžívání složitější, než jsem čekala. Přesto byl Pavel nejbližším člověkem, jakého jsem měla.
„Stavím se večer, na chvilku, mám něco přinést, ano?“
„Fajn, to budeš hodný.“
Hádky byly smazány, nastolila jsem vděk a smíření. Pavel vykouzlil v kuchyni zázrak z mražené pizzy.
Večer jsme strávili domácky rozvalení na pohovce a s romantikou v telce. Pavlova přítomnost mě uklidňovala a zaplašila všechny chmury a stesky.
|
|
|
