|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
PODIVNÝ VEČER MONSIEUR NOEHO
Když poprvé zahřmělo, muj pes se schoval pod kanape a zůstal tam až do konce povídky, takže se o něm už nezmíním. Za okny hustě pršelo. Podíval jsem se do otevřené knížky na psacím stole. Takže hvězda Pollux leží v souhvězdí Blíženců. Výborně ! Hned mi to zvedlo náladu. Vzduch v pokoji mi připadl nějak prázdný. Zapl jsem gramofon a zaplnil vzduch hudbou. Pak někdo prudce zabušil na dveře. Zrovna, když hrála má oblíbená Sound of Silence. Ztlumil jsem to a šel otevřít. Do pokoje vlétlo hejno bílých holubic. Opsaly kruh kolem lustru a uhnízdily se někde v kredenci. Za nimi následoval docela malý, ustrašený slon. Už jsem se pomalu chtěl začít divit, když mi na rameno zaklepal nějaký eskymák. Hledal úkryt před deštěm pro svou rodinu. Bylo to asi čtyřicet vesměs příjemných lidí. Pustil jsem je dovnitř. Pak si slon sundal kulicha a začal recitovat moje verše. To mě dostalo. Za dveřmi už nikdo nebyl. " To jsem z toho jelen .." řekl jsem a sklonil hlavu, abych nepoškrábal jejich rám. Parohama. Před domem se čvachtal v blátě Osvald Chrinskij. Usmíval se " Ahoj Osvalde ! Nevíš, co se tady děje ?" " Vteřiny dohání, co nestihly minuty," volal na mě Osvald Chrinskij, celý od bláta. Došlo mi, že se už roky nic nedělo. A tohle byl asi výsledek. Jako když překypí ticho. " A co s tim budem dělat ? " musel jsem křičet, abych přehlušil sílící vítr. Ale Osvald jen zařehtal a zmizel ve tmě. Obrátil jsme se, abych uvařil svým hostům aspoň trochu čaje, ale viděl jsem už jen, jak můj dům letí kamsi do nenávratna. Vítr odvál i mraky s deštěm. Zůstal jsem stát sám pod čistou, hvězdnou oblohou. Přišlo mi líto těch eskymáků. Byli to vesměs samí příjemní lidé. Už od pohledu. Ale třeba je to doneslo až domů.. Vydal jsem se tím prázdnem pod černobílým nebem pryč. Za druhým pařezem na mě vybafl Chrinskij. Hned se začal omlouvat. " Promiň, promiň mi to, Noe, utek jsem jak blázen.. ale já měl strach, víš ? Ten vítr všude a navíc jsem stál v mraveništi.." Tentokrát jsem měl chuť zařehtat já. " Proč jsi za mnou vlastně přišel, Osvalde ?" " Abych ti oživil paměť, pamatuješ ? " zasmál se Chrinskij. A já si najednou pamatoval. Všecky ty oči, slova, ukradené bonbony, všecko. Vzpomněl jsem si dokonce i na všecky myšlenky, co jsem poztrácel za okny autobusů... Ale Osvald Chrinskij pokračoval. " Jednou jsi přece dostal dopis.. Víš eště, co v něm stálo ?" Vypadal napjatě. Věděl jsem. Psala ho ona. " Bylo tam : ' Co by byly hvězdy bez lidí, bez rukou, do kterých padají ?'.. " Vzhlédl jsem k nebi. Nade mnou jasně zářili Gemini, krásní Blíženci. Ale chyběla jim hvězda Pollux. Osvald se zasmál. Opatrně jsem rozevřel dlaň..
|
|
|