|
| |
 |
|  |
Je to už týden, kdy jsem se s ním setkal, ale obraz v hlavě nevybledl. Ani staré fotky nevyblednou dokud leží v rukou těch, kdo je fotili.
Sobota, kdy začínaly prázdniny v našem okresu, nebyl příliš vhodný den pro cestování vlakem, ale přesto se nám podařilo ukořistit pár volných míst v jednom kupé. Hodil jsem krosnu nad hlavu a našprajcl se mezi dva kamarády. Chvíli jsem jen tak seděl a vychutnával zvuků jedoucího vlaku, díval se ne krajinu měnící se za zavřeným oknem. Pomalu jsme začali rozvazovat nitky hovoru, ale nespěchali jsme, na obzoru bylo vidět devět dní volna, prázdného místa pro spousty přátelských slov.
Začal jsem se rozhlížet po zbylém osazenstvu kupé. Obvyklé tváře, obchodník, alkoholik, jen na člověku v stínu okna mě cosi zaujalo.Neupravený, nerozcuchaný, barvy oblečení bez souladu, vysílal kolem sebe zvláštní pocit. Očí mu zakrývaly velké černé brýle. Trvalo to notnou chvíli než jsem si všiml prázdně namodralého bělma po nimi. Byl slepý.
Po zádech mi proběhlo divné mrazení, když jsem si to uvědomil.Člověk ví, že lidi různých postižení žije mezi námi spousta, ale stejně se cítí zvláštně, když se s nimi setká.
Postupně nás opustili všichni spolucestující a my zůstali se slepcem v kupíčku sami. Nevzpomínám si na první slova, která byla pronesena ani kdo promluvil jako první, ale postupně jsme se s ním dali do rozhovoru, který ve mě zanechal hlubokou brázdu. Ukázalo se, že náš slepý spolucestující jede na portu do České Kamenice, města, kde nikdy předtím nebyl. Uviděl jsem nad jeho hlavou kytaru a poprosil ho, jestli by nám nezahrál nějakou svou píseň.
Svolil a vlakem se začaly rozlévat krásné zvuky a ještě krásnější slova. Hrál a zpíval opravdu dobře a nám se chtělo po posledních tónech zůstat sedět otevřenou pusou, protože úžas v našich očích byl myslím dost čitelný, jenže on výraz našich tváří vidět nemohl, takže nám nezbylo než bouřlivě tleskat. Rozhovor plynul dál a ze slepce se vyklubal výjimečně chytrý člověk s nadáním a zálibou v jazycích. Nepamatuju si přesný počet těch, jimiž byl schopný se domluvit, ale působil jako opravdový renesanční člověk. Bál jsem se, aby nenastalo trapné ticho, kdy nikdo nebude vědět, co říct ,cítil jsem ve vzduchu otázky ohledně jeho údělu, a snažil jsem se udržovat ten plodný hovor stále v plameni. Nebylo ani třeba, protože měl stále o čem mluvit, čím nás ohromit. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, ale bavil se s nám o čtvrt století mladšími skoro jako by byl jedním z nás. Ke konci cesty , když se blížil čas jeho výstupu, sdělil nám takřka důvěrně umělecký pseudonym, který si sám vybral. Gangster Vávra. Příliš mi to na něj nesedělo, ale je to jméno, pod kterým zůstane zarytý v mé paměti.
Cítil jsem se zvláštně, když jsem na něj volal Gangstře Vávro, aby nevystoupil z jedoucího vlaku. Málem přišel k velkému zranění a to uběhlo teprve pár minut, co jsem se ním rozloučil. Cítil jsem o něj velký strach, když se vlak znovu rozjel dál, ale věděl jsem, že nemůžu nic dělat. Litoval jsem, že tak velkou a silnou osobnost postihl osud slepotou. Kolik věcí mohl vykonat, nebýt jeho prokletí ? Ale byl by vůbec takový, jakého jsem jej poznal, kdyby jeho oči viděly ?
Ať je to, jak chce, posílils ve mě víru v člověka a překonávání překážek, děkuju Ti Gangstře Vávro a přeju ti hodně štěstí na tvé cestě tmou. Vždyť v Tobě je tolik světla !
|
|
|
