|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Seděli jsme u Rebeky v obýváku. Pelhřim mlčel.
Zrovna jsem si stříhal nehty. Dva z nich k sobě spadli tak, že připomínaly letícího ptáka. Racka vonícího mořem a odpadky rybích restaurací. Řekl jsem to Pelhřimovi. Pelhřim mlčel.
Z kuchyně se ozvala Rebeka.
" Dáte si něco k pití ?"
Poprosil jsem o hrníček čaje. Pelhřim mlčel.
Zašel jsem se podívat k Rebece do kuchyně. Objal jsem ji kolem pasu chystaje se políbit její laní šíji, když jsem si všiml Pelhřima. Seděl u malého stolku v kuchyni. Mlčel.
Podíval jsem se tázavě na Rebeku.
Jenom se usmála
" Pelhřimové jsou všude, Chlodvíku. Někdo musí vydávat to ticho."
Dala mi rychlou pusu a zalila čaj vařící vodou. Pára se z něj valila jak z jícnu rozžhavené sopky. Vzpomněl jsem si na Itálii.
Z gramofonu hrála Suzan Vega.
Byl čtvrtek.
Vyklonil jsem se z okna a připadal si jako námořník.
Sídlištěm dul silný vítr. Bůhví kam nás hnal, opřen o plachty schnoucího prádla.
" Kolik je hodin ?" Podíval jsem se na Pelhřima a uvědomil si zbytečnost své otázky.
Zrovna nehnutě pozoroval jakési místo za zdí.
Z kuchyně se ozvala Rebeka.
" Nad dveřma visej hodiny, jestli tě to zajímá.."
Podíval jsem se za sebe. Měla hezký hodiny, takový velký, jednoduchý..Bohužel nešly.
"..ale asi před rokem se jim zasekly ručičky, takže se z nich stejně nic nedovíš."
Rebeka vešla k nám. V ruce držela podnos se dvěma hrnky. Kouřilo se z nich.
Poděkoval jsem jí. Pelhřim ne. Pelhřim mlčel.
Rebeka se k nám posadila a začala vyprávět něco o sazenicích.
Hřejivá vůně čaje se rozlévala hrdlem duše.
Deska dohrála.
Rebeka ji šla otočit.
A pořád byl čtvrtek.
Seděli jsem u okna do ulice. Držel jsem Rebeku za ruku. Děti si pod náma hrály ne letadla. Taky jsem se chystal vzlítnout.
Vzhlédl jsem k obloze. Hrála barvami. Mraky, jakoby se Dálí dostal do nebe a Pánbů mu na chvíli půjčil svoje plátna. Zachtělo se mi sject do Paříže. Řek jsem to Rebece. Jenom se pousmála. Pelhřim mlčel.
Pak kdosi venku zařval o pomoc.
Rychle jsem seběhl schody, obtočil se kolem zábradlí a vyrazil skleněnými dveřmi do ulice.
Našel jsem jen dva malý kluky. Prali se a ten větší měl navrch.
Po cestě zpátky jsem všimnul muže v modrobíle pruhovaném tričku. Seděl na obrubníku a plakal. Raději jsem se vrátil k Rebece. Neuměl jsem mu pomoct.
Rebeka vyprávěla Pelhřimovi něco o rajčatech.
Pelhřim mlčel.
Spokojeně jsem se svalil do starého koženého křesla.
Čaj trochu vychladnul.
Čtvrtek.
Venku začalo pršet. Kapky na parapetu secvičovali nějaký balet.
" Prší," oznámil jsem Rebece a Pelhřimovi.
Rebeka mi řekla něco o kedlubnách.
Pelhřim mlčel.
Začínal jsem usínat. Rebečin příjemný hlas mi splýval s šuměním deště. Až mi připadlo, že prší ředkvičky. Pomalu jsem tím vším ukolíbán klouzal v ústrety snům..
Probudil jsem se asi za hodinu. Ten muž plačící na obrubníku mi pořád vrtal hlavou.
Rebeka zrovna vyprávěla něco o cuketách.
Pelhřim nebyl.
" Kde je Pelhřim ?" zeptal jsem se Rebeky.
" Uviděl z okna ňákýho chlapa brečet na obrubníku. Tak se šel podívat proč brečí, chtěl mu nějak pomoct," odpověděla.
"Jestli je ticho léčivý.." odtušil jsem.
Podíval jsem se skrz zamžené okno ven. Pelhřim seděl na obrubníku vedle muže v pruhovaném tričku.
Plakali oba.
Zachvěl jsem se.
" Musím zjistit, co se děje, Rebeko. Za chvíli jsem zpátky, " řekl jsem, políbil Rebeku a vyběhl z domu.
Vběhl jsem přímo do cesty mrzutému stádu nosorožců.
Čtvrtek skončil.
A někde v dálce zakokrhal pes.
|
|
|
