|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Krátké setkání
Velká pláň plná sněhu. Ve dne hrála všemi barvami, když krystalky ledu lámaly světlo slunce. Velká bílá pláň, od západu k východu ničím neporušena. Ze severu jsem přicházel já. Bohužel v noci.
Vítr mocně dul od obzoru a neustále tříštil sníh o mou zmrzlou tvář. Zima začala být již před několika hodinami tak samozřejmá, že jsem jí přestal vnímat, stal se její součástí. Mráz pálil, ale zatím jsem šel. Při každém kroku musel jsem se dotknout na stehně zledovatělých kalhot. Každý krok podivně hřál, každý krok jsem nenáviděl.
Ohlédl jsem se k severu a spokojeně usmál. Do nekonečna táhla se má stopa, spolu se mnou jediná výrazná věc uprostřed bíla. Připadal jsem si jako negativ hvězd. Bílé body rozseté po oceánu tmy nade mnou svítily mi na cestu. Snad i já, černé smítko držící se pevně na sněhovém ubruse, pomáhla jsem jim svým svitem neztratit nebo najít směr.Možná, že můj negativ jednou vyvolají a pověsí mě nahoru k ostatním. Kdoví, jak vznikají hvězdy.
"Ahoj." Krásný hlas mě vytrh' z mých myšlenek. Otočil jsem se a zjistil, že tu stojí body dva.
"Hm. Ahoj."
"To se ani nezeptáš, co tu dělám ?" Krásné oči na mě koukaly trochu posmutněle.
"Proč ? Stejně to nejsi ty. Nikdy to nejsi ty." Asi jsem už rezignoval. Hlas se na chvíli odmlčel a já pozvedl hlavu, jestli tu snad nejsem zase sám.
"Proč jsi utekl? "Krásná ústa se ani moc nepohnula.
"Chtěl jsem bejt sám." Lhal jsem. Proč jen tak často začnu lhát ve snaze být zajímavým?
"To ti nevěřim." Krásná hlava sebou vyčítavě pohodila.
"Pro to nemáš žádnej důvod !" Ta slova jsem prones trochu rozčíleně. Pokaždé se rozčílim, když se mi někdo snaží vyvrátit mou lež.
" Tví přátelé tě často volají zpátky." Krásné nohy odkopávaly sníh.
"To jsou jen slova ze slušnosti. Na vezmi si muj kožich." Zahalil jsem krásná ramena a ani trochu necítil, jak mi začíná zamrzat krev.
"Přede mnou jsi utíkat nemusel." Krásné ruce se třely o ty mé.
"Před tebou jsem neutíkal." Tentokrát jsem řekl pravdu.Tiše.
"Nelži. Bylo to vidět celou dobu.Občas býváš průhlednější než cihlová zeď." Krásné tělo se jemně třáslo. Měl jsem strach ho pro zahřátí obejmout.
"Neměl jsem čas ti to kdy dát najevo." Další lež. Odvaha mi chyběla. Jenže bohužel i teď.
"Tak před kým jsi teda utíkal?" Všechny její slova zněla krásně, ať těšila nebo bodala.
"Před sebou. Vždycky jsem utíkal před sebou."
Otočil jsem se a vydal zpátky ve vlastní stopě.Nikdo mě nechytil za rameno, nezaslechl jsem žádného slova.Asi tam opravdu nebyla.
Hvězdy zůstaly nad bílou plání samy. Ještě se k nim nepřidám.Na Zemi je spousta místa a mě ještě zbývá něco dodělat. Vždycky bude.
|
|
|
